Články‎ > ‎

Zdraví

Různé články o zdraví psů, o nemocech které se týkají i československého vlčáka, o léčbě a prevenci.

Dysplazie kyčelního kloubu - DKK

U dysplazie kyčelního kloubu navzájem neodpovídá tvar kloubní hlavice a kloubní jamky, respektive hlava je v jamce usazena jen volně. Následkem toho je narušena harmonie pohybu kloubu, takže v kloubu dochází k nadměrnému opotřebení, jež se projevuje vznikem artrózy. Následkem bývají silné bolesti a poruchy funkce kloubu. Většinou bývají postiženy oba kyčelní klouby. Chybný vývoj kloubů se může vyskytovat v různých stupních, přičemž přechody mezi jednotlivými stupni dysplazie kyčelního kloubu jsou plynulé počínaje zdravým normálním kloubem až po nejtěžší podobu chorobných změn, vykloubení kloubu.

Příčina

Dnes se pokládá za jisté, že u dysplazie kyčelního kloubu jde o dědičně podmíněný znak, na jehož stupni se podílí celá řada genů. Proto se hovoří o polygenní dědičnosti. Tento druh dědičnosti připouští také vliv prostředí na stupeň postižení - pro-středí může vznik a stupeň dysplazie kyčelního kloubu ovlivnit kladně i záporně. Proto je dysplazie kyčelního kloubu psů vývojovou vadou kyčelního kloubu spočívající na dědičném základě, avšak do jisté míry ovlivněnou faktory prostředí.

Z celé řady faktorů, jež bývají uvedeny a probírány v Iiteratuře a které mohou být příčinou dysplazie kyčelního kloubu, nebo na ni mohou mít vliv, se budeme věnovat v rámci tohoto článku pouze nejdůležitějším vlivům - krmení a pohybu. Pokud jde o krmení, mezi odborníky panuje obecná shoda v tom, že nadměrný přísun energie a s tím spojený rychlý růst u psů s příslušným dědičným založením podporu-je rozvoj dysplazie kyčelního kloubu. Určitý význam se však připisuje také složení potravy. Příliš nízké - však také nadměrné - dávky minerálů (například vápníku) se mohou negativně odrazit na růstu kostry psa, přičemž je třeba dbát také na správný poměr minerálů v potravě - především poměr vápníku a fosforu. Kromě toho se ukázalo, že určitou roli při rozvoji dysplazie kyčelního kloubu hraje i poměr sodíku a draslíku ke chloridu, ale také poměr elektrolytů v potravě rostoucího psa. Z vitaminů mají na vývoj kostry důležitý vliv především vitaminy A a D, jejichž obsah v potravě by se proto neměl v žádném směru podstatně odchylovat od normy.

Jako preventivní opatření proti vývinu dysplazie kyčelního kloubu se proto doporučuje podávat psovi během růstu omezené množství potravy s vyváženým obsahem jednotlivých živin, přičemž komerční kompletní krmiva pro mladé psy by se neměla doplňovat žádnými doplňkovými minerály ani vitaminovými přípravky. To platí mimochodem i u vitaminu C, který si dokáže organismus psa vyrábět samostatně v dostatečné míře.
Pokud jde o pohyb - nadměrný pohyb během růstu u psů s dědičnými vlohami k dysplazii kyčelního kloubu lze považovat za faktor napomáhající vzniku tohoto onemocnění. Podstatně větší vliv na vývoj kyčelního kloubu než jen pouhé množství pohybu však má podle posledních výzkumů především druh povrchu, na kterém se pes pohybuje během prvního roku svého života. Psi by proto měli mít výběh pokud možno na měkkém a pružném povrchu.

Příznaky onemocnění

Příznaky onemocnění dysplazií kyčelního kloubu jsou velmi pestré. Často u psů pozorujeme následující symptomy: namáhavé vstávání a potíže při prvních krocích, rychlá únava, nedostatek chuti k pohybu a ke hře a potíže po delší respektive silnější zátěži. Tyto příznaky se mohou vyskytovat u rostoucích psů, ale také u dospělých. U dospělých souvisejí tyto problémy většinou s artrózou vznikající následkem dysplazie kyčelního kloubu. Většinou je to právě artróza, jež má za následek projevy onemocnění, kterých si majitel psa povšimne, přičemž průběh onemocnění závisí v první řadě na závažnosti kloubních změn a na zátěži nemocného kloubu.

Posouzení

Protože dysplazií kyčelního kloubu může být postižen také pes, u něhož se navenek žádné potíže neprojevují, příznaky onemocnění DKK navíc bývají velmi pestré a mohou se vyskytovat také u jiných onemocnění,je objektivní posouzení kyčelního kloubu možné jen rentgenologickým vyšetřením. Aby bylo zaručeno jednotné posouzení rentgenových snímků, byla zavedena centrální místa pro vyhodnocení DKK, která vyhodnocují rentgenové snímky podle jednotných kritérií. Tato centra dbají také na to, aby byly k vyhodnocení předkládány jedině snímky s korektní standardní polohou a pořízené optimálním rentgenologickým vybavením, protože jinak by mohlo docházet k jejich nesprávnému vyhodnocení.

Nejobvyklejší respektive předepsaný je rentgenový snímek s nataženými pánevními končetinami psa v hluboké narkóze. V některých případech se vyžaduje také snímek s ohnutými končetinami, což zvyšuje jistotu rentgenové diagnózy. Kromě toho byly vyvinuty i jiné rentgenové techniky, z nichž je třeba zmínit se především o takzvané stresové rentgenové technice, která slouží k určení volnosti kloubů.

K vyhodnocení rentgenových snímků DKK byla zpracována celá řada schémat pro hodnocení dysplazie kyčelního kloubu. V západoevropské oblasti se rentgenové snímky vyhodnocují podle směrnic Vědecké komise Fédération Cynologique Internationale (FCI), výjimkou však je Švýcarsko a Velká Británie, kde byla vyvinuta vlastní bodová schémata pro vyhodnocení DKK.

Posuzuje se kloubní jamka, kloubní hlavice, krček stehenní kosti a vzájemná poloha hlavice v jamce, přičemž pes s výjimkou Velké Británie - bývá hodnocen 5 stupni závažnosti onemocnění počínaje stupněm A (normální kloub) až E (těžká DKK). V USA a ve Švédsku se snímky posuzují podle vlastního schématu vyhodnocení.

Pro oficiální rentgenologické vyhodnocení dysplazie kyčelního kloubu se předpokládá minimální věk psa 1 rok respektive u velkých a těžkých plemen až 1,5 roku. Rentgenologické vyšetření před oficiálně stanoveným minimálním věkem psa, označované často jako předběžný rentgen, je sice možné, ale přesnost takové rané diagnózy závisí mimo jiné na stupni DKK. Definitivní posouzení týkající se stavu DKK však lze provést zásadně až po dokončení růstu kostí. Ruční vyšetřovací techniky k ranému rozpoznání dysplazie kyčelního kloubu, například takzvaný Ortolaniho test, se neprosadily mimo jiné pro značnou subjektivnost výsledků. V budoucnosti však bude možná nástrojem diagnostiky DKK u štěňat ultrazvukové vyšetření

Zde naleznete vyhodnocovatele pro čsv:
http://www.cswolfdog.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=47&Itemid=58


Dysplazie loketního kloubu - DLK


Dysplazie loketního kloubu je komplexní onemocnění, jehož podkladem je osteochondróza – defekt v kostnatění chrupavky v rostoucí kosti (viz článek Osteochondróza u psa). Dysplazie lokte je souhrnný název pro 4 různé patologické stavy: fragmentovaný processus coronoideus (FCP), volný processus anconeus (UAP- z angl.ununited anconeal process), osteochondróza hlavice kosti pažní (OCD – z angl.osteochondritis dissecans) a inkongruita (nepravidelnost) kloubních ploch lokte.

Normální růst kosti

Dlouhé kosti skeletu se vyvíjejí z chrupavčitého základu. Hlavní trubicovitá část kosti má samostatné centrum kostnatění a koncové části kosti tvořící kloubní hlavice mají také své centrum kostnatění. Existují další přídatná osifikační centra, ze kterých vznikají některé drobné části kostí v oblasti kloubu (např.processus anconeus – hákovitý výběžek kosti loketní). Jednotlivá centra kostnatění (osifikační centra) odděluje u rostoucího štěněte chrupavka, která na jedné straně přirůstá a na straně druhé kostnatí, čímž dochází k prodlužování kosti. Po dosažení definitivní velikosti kosti se růst chrupavky zastaví a dojde k jejímu kompletnímu zkostnatění, čímž se kost stává jedním kompletně zkostnatělým celkem. Například kost loketní (ulna) má na počátku 4 osifikační centra- 1 v trubicovité části (diafýza), 1 v oblasti hlavice v lokti (loketní epifýza), 1 v oblasti hlavice v zápěstí (distální epifýza) a 1 v již zmiňovaném výběžku processus anconeus v lokti.

Osteochondróza

U osteochondrózy (viz samostatný článek) dochází k poruše v přeměně růstové chrupavky v kost. V oblasti kloubní plochy se to projeví odchlípnutím části chrupavky a vznikem prohlubně v kloubní ploše a volného tělíska v kloubu. Pokud stejný defekt vznikne v oblasti růstové zóny kosti, může dojít k deformacím ve tvaru kosti nebo nepřipojení výběžku se samostatným osifikačním centrem – volný processus anconeus. Mezi příčiny osteochondrózy patří genetické faktory (pouze určitá plemena, obecně nad 25 kg v dospělosti), traumatizace, chyby ve výživě, rychlý růst. Příznaky se obvykle vyvíjí ve stáří 6-9 měsíců a jedná se o kulhání.

Normální anatomie loketního kloubu

Loketní kloub je poměrně složitý a komplexní. Jeho stavba je obdobná, jako stavba lokte u člověka, ale pozice je mírně odlišná- je v těsné blízkosti hrudní stěny. Kosti tvořící loket jsou humerus (kost pažní), radius (kost vřetenní) a ulna (kost loketní).
Na obrázku je kostěnný model loketního kloubu psa, červeně jsou vyznačeny problematická místa, jejichž abnormální utváření vede ke vzniku dysplazie lokte.
Spodní část humeru má dvě kulaté hlavice (vnitřní a vnější kondylus), mezi nimiž je otvor (supratrochleární foramen), který perforuje kost zepředu dozadu. Radius a ulna fungují v podstatě jako jedna kost, neboť jsou těsně spojené několika vazy a stále se pohybují ve stejné úrovni. V horní části ulny je hákovitý výběžek (processus anconeus-viz obrázek UAP), který zapadá do otvoru v humeru a polokruhovitá kladka (na obr.mezi UAP a FCP), která zapadá do zářezu mezi vnitřní a vnější kondylus humeru. Na bázi kladky je po obou stranách mediální (vnitřní) a laterální (vnější) krkavčitý výběžek (processus coronoideus), na nichž sedí vnitřní a vnější kondylus kosti pažní, tyto výběžky tedy nesou hmotnost při zatížení končetiny. Další nosná struktura je hlavice kosti vřetenní (radius), o které se také opírají kondyly. Za normálních okolností jsou všechny tyto struktury potažené perfektně hladkou a tvrdou kloubní chrupavkou, která je zvlhčována kloubní tekutinou (synovií), produkovanou buňkami kloubního pouzdra.

Změny v anatomii vedoucí ke vzniku dysplazie loketního kloubu

Protože je loket takto složitá struktura, jakákoliv změna v normálním uspořádání vede k bolestivosti a omezenému používání končetiny. Problematické oblasti lokte jsou červeně znázorněny na obrázku výše. Dysplazie lokte je popisný termín patologického stavu, při kterém je jedna nebo více těchto oblastí postižena. V řadě případů se vyskytuje osteochondróza hlavice kosti pažní a fragmentovaný proc.coronoideus (FCP) dohromady. Volný proc.anconeus (UAP) se většinou vyskytuje samostatně. Společný výskyt všech 3 patologických stavů je vzácný. V současné době se vedou diskuse o tom, která změna je nejpodstatnější při vzniku dysplazie lokte.

Fragmentovaný processus coronoideus (FCP)

FCP je dnes považován za první změnu vedoucí k degeneraci lokte při jeho dysplazii. Jak bylo uvedeno výše, kloubí se processus coronoideus s hlavicí kosti pažní a nese tedy hmotnost psa. Fragmentace znamená, že se kost v této oblasti začíná odlamovat nebo degenerovat. Vzniklá nestabilita vede ke vzniku bolestivosti a kulhání. Problém se objevuje v raném věku psa, často již ve stáří 6 měsíců. Obvykle jej pozorujeme u větších plemen jako je německý ovčák, zlatý retrívr, rotvajler, americký staffordshirský teriér, dobrman, mastif. Může se však objevit i u menších plemen, FCP byl popsán u kokršpaněla, špringršpaněla, německého krátkosrstého ohaře. Je pozorován výskyt u určitých linií těchto plemen, proto je pravděpodobný vliv dědičnosti při přenosu tohoto onemocnění.

Volný processus anconeus (UAP)

Další patologický stav, který je součástí dysplazií lokte je UAP. Processus anconeus má, jak již bylo zmíněno, samostatné osifikační centrum, a ve stáří 20-24 týdnů by měl srůst s kostí loketní. U UAP se tento hákovitý výběžek nikdy s kostí loketní nespojí a volně se pohybuje. Na RTG snímku je poté po 24.týdnu stáří vidět linie označená na obrázku L, která odděluje processus anconeus od loketní kosti. Processus anconeus zůstává v místě připevněn vazy (neputuje tedy volně kloubem), ale spojení je volné a pohyb způsobuje nestabilitu a bolestivost. UAP je také často zachycen mezi kost pažní a kost loketní, irituje a poškozuje kloubní plochy těchto kostí. Většinou se vyskytuje samostatně, vzácně je však doprovázen i dalšími patologiemi komplexu dysplazie lokte.

Osteochondróza (osteochondritis dissecans, OCD)

Osteochondróza vnitřního kondylu kosti pažní je poslední z trojice hlavních patologických stavů komplexu dysplazie lokte. Osteochondróza je popsána ve zvláštním článku v sekci publikace pro klienty. Postihuje nejen loket, ale i jiné klouby, hlavně rameno, koleno a hlezenní kloub mladých, rychle rostoucích psů velkých plemen. Místo, které je OCD postiženo na hlavici kosti pažní je přímo naproti (a v kontaktu) s vnitřním processus coronoideus kosti loketní. Často není tedy patrné, zda je kost pažní postižena primárně OCD, nebo takzvanou „kissing“ lézí, která vzniká působením uvolněného processus coronoideus a jeho drhnutím o protilehlou chrupavku na kosti pažní.
Při osteochondróze dochází k uvolnění části chrupavky kloubní plochy, vzniku „kráteru“na jinak hladké ploše a putování odtrženého chrupavčitého tělíska kloubem- to je příčinou iritace a bolestivosti. Bolestivost způsobuje i expozice obnažené kosti v „kráteru“ kloubní tekutině.

Příznaky dysplazie loketního kloubu

Obvyklým příznakem u dysplazie lokte je kulhání, vytáčení postižené končetiny od těla, případně úplné nezatěžování postižené končetiny. Příznaky mohou být zaznamenány již ve 4 měsících stáří. Většina pacientů prochází v období od 6 do 12 měsíců stáří periodou několika týdnů, kdy jsou příznaky nejhorší. Po uplynutí tohoto období se většinou příznaky zmírní, nicméně přetrvávají permanentně. S postupujícím věkem probíhají v dysplastickém kloubu artrotické změny (vzniká artróza). Artróza je příčinou permanentní bolestivosti, vede ke snížení pohyblivosti kloubu a nutnosti podávat léky proti bolesti. Dysplazie loketního kloubu je proto v neřešených případech příčinou celoživotního hendikepu u nemocného psa. Pokud se tedy problém včas diagnostikuje, řadě pacientů může chirurgické řešení výrazně zmírnit potíže a velkému množství pacientů odstraní potíže zcela.

Diagnostika dysplazie loketního kloubu

Jak již bylo zmíněno, dysplazie lokte je komplexem až 3 různých patologických stavů. Časté je oboustranné postižení, tj.jak pravého, tak i levého lokte, i když pacient kulhá pouze na 1 končetinu. Zjištění kulhání na hrudní končetinu a bolestivosti při manipulaci s loketním kloubem nám umožňují vyslovit podezření na dysplazii loketního kloubu. Existuje však řada dalších onemocnění postihující hrudní končetinu psa v mladém věku, které dysplazii lokte mohou výrazně imitovat. Pro potvrzení diagnózy je tedy nezbytné provést rentgenologické vyšetření.

Ze 3 výše zmíněných patologických stavů je UAC nejlépe prokazatelné na RTG snímku (viz obrázek výše- linie L oddělující proc.anconeus od kosti loketní, na obrázku zde tato linie patrná není). OCD a FCP je prokazatelné o něco hůře. V případě FCP se v některých případech musíme spolehnout na nepřímé ukazatele a mnohdy je nutná přímá vizualizace artroskopií nebo chirurgickou revizí kloubu.
RTG vyšetření je nutné provést v sedaci nebo celkové anestezii, pacient se nesmí pohybovat. Je nezbytné lokty snímkovat v několika různých rovinách a manipulace nemusí být pro pacienta s dysplazií příjemná. Také proto je vhodná sedace. Nutností je výkonný RTG přístroj a kvalitní zpracování filmů – změny jsou často velmi delikátní a posouzení v mnoha případech obtížné.

Terapie dysplazie loketního kloubu

V zásadě existují varianty konzervativní a chirurgické terapie. Pokud jsou příznaky velmi mírné, trvají krátce a dobře reagují na medikaci, lze se pokusit o konzervativní management. Spočívá v omezení pohybu na 3-4 týdny, několikadenní medikaci léky proti bolesti a přídavků chondroprotektiv (látky podporující regeneraci a metabolismus kloubní chrupavky). Z pohybových aktivit je možné plavání a omezený pohyb pouze na vodítku.
Ve většině případů, pokud se příznaky vracejí nebo nereagují na konzervativní léčbu a pokud má pacient výrazné RTG příznaky, doporučujeme chirurgické řešení. V případě FCP a OCD se jedná o odstranění fragmentu a odloučené chrupavky, doplněné o kyretáž poškozené kosti.
V případě UAP je chirurgické řešení většinou nezbytné a v současné době je preferovanou metodou odstranění processus anconeus. Uvádí se i možnost připevnění processus anconeus ke kosti loketní malým hřebem nebo šroubem, nicméně tyto metody nemají příliš dobré výsledky.

Prognóza dysplazie loketního kloubu

Pokud se stav neřeší, pacient po dosažení 1-1,5 roku stáří kulhá sice méně, nicméně v postiženém kloubu přibývá artrotických změn a s postupujícím věkem se snižuje rozsah pohybu v kloubu a bolestivost se může zvyšovat. Zlomek pacientů prosperuje relativně dobře. Většinou je prognóza u konzervativně řešených pacientů obezřetná. Chirurgické řešení přináší většině pacientů výraznou úlevu, nicméně rozvoj degenerativních změn je také relativně obvyklý. Dlouhodobá prognóza po chirurgickém řešení je obecně mnohem příznivější než po řešení konzervativním.


Degenerativní myelopatie - DM

půjčeno ze stránek naše sestřičky Akaši Arqevy
http://www.kalimerobohemica.cz
Další info přímo ohledně čsv
http://www.wolfdog.org/forum/showthread.php?t=16011
Oficiální výsledky zdravotních testů u čsv
http://www.wolfdog-healthinfo.org/cz-sk.html

Degenerativní myelopatie (dále jen DM) je závažné neurologické onemocnění, které bylo poprvé popsáno v 70. letech minulého století. Nejvíce se podobá lidské roztroušené skleróze. Rozvine se v období 5. - 14. roku života psa. Primárně postiženým plemenem je německý ovčák a všechna plemena, která jsou s ním spojená, tedy i československý a saarlosův vlčák. Nejvíce DM propukla u plemene německý ovčák (přeci jen, je to nejrozšířenější plemeno na světě, takže se dá mluvit o velkém množství sebraných informací).
 Pozor! To ale neznamená, že německý ovčák je původcem tohoto onemocnění. Jak u “vlčích” plemen, tak i u něm. ovčáka se podílel na plemenitbě vlk a byl prokázán i případ utracení vlka v ZOO u něhož se projevila DM! Příčina nám dosud není známa, ale již známe gen, který tuto nemoc přenáší vesele dál.Diagnóza této nemoci je progresivní spinální ataxie (ztráta koordinace) a slabosti, které mohou odeznít nebo pokračovat. Hlavní indicií pro zjištění nálezu je zvýšená hladina mozkového sekretu (z bioptického vyšetření míchy), neboť klinicky je pes bez příznaků, chová normálně. RTG je zcela zbytečný, protože v počátcích nemoci neprokáže vůbec nic.

A jak vlastně nemoc začíná uvnitř? Tam kde to nemůžeme vidět? Jedná se o projev autoimunitní reakce. Bílé krvinky napadají buňky vlastního organismu pomocí vlastních vyrobených protilátek proti mateřským buňkám. Cílem útoku jsou svalové ploténky, což jsou místa, kde se napojuje nerv na svalové vlákno. Svalové buňky za normálních okolností produkují acetylcholin, který napomáhá svalovým stahům a tím pádem pohybu. Protilátky zabrání využití acetylcholinu, tím pádem dojde k blokaci svalových plotének a sval přestane pracovat. V reálu se projevuje svalovou únavou, později atrofií svalů. Organismus má systematicky ničenou nervovou tkáň protilátkami, nejvíce postižená je oblast míchy a ocasních nervů. Spouštěčem této nemoci může i obyčejný zánět nebo očkování. První projev je snížená hybnost zadní končetiny, protože primárně se projevuje v oblasti míchy. Později se snižuje hybnost i ocasu a nakonec končí nehybností celého těla.

Léčba této nemoci:

Cvičení - víme, že autoimunitní útok těla vede k zániku myelinu (izolace kolem nervových vláken) a axonů (nerovových vláken). Dochází tímto ke snížení hybnosti a postupné atrofii, neboť psa to nemotivuje na sobě pracovat. Je tady možnost aerobního pohybu - tedy chůze a plavání, přičemž plavání je mnohem účinnější, neboť nedochází k tlaku na končetiny.
A jak na to? Pes s postižením by měl každý druhý den chodit nebo plavat. Začneme 10 minutami, druhý den dáváme volno, aby svaly zregenerovaly a byly nachystané na další den. Postupně prodlužujeme procházky nebo plavání, podáváme zázvor, česnek nebo hořčici, z konz. léků můžeme použít Rimadyl nebo Paralen na snížení bolestivosti.
Nejdůležitější je pravidelný pohyb, který vede k tomu, že se pacient postupně zlepšuje.
Strava - nebyla prokázána žádná souvislost mezi určitým krmením a snížením následků této nemoci, naopak zhoršení stavu při požívání levnějších krmiv prokázáno bylo (Chappi, Pedigree).

Výhled:

Jediným řešením této nemoci je účinná rodinová selekce. Zvířata, u kterých se prokáže, že tuto nemoc mají, by měli být i s celou rodinou vyřazeni z chovu a dále se na plemenitbě nepodílet. Bohužel, takové řešení není možné u čs.vlčáků a saarlosů, zde není dostačující chovný kapitál. Pokud se pokusíme DM vymítit zvýšením inbreedingu (příbuzenské plemenitby), vzniknou nám vlivem toho jiné nemoci.
DM se dá testovat. Je k tomu potřeba vzorek krve 0,5ml . Vzorek se odesílá do německého Laboklinu. Více zde http://www.laboklin.de

Dwarfismus neboli zakrslost- trpaslíci

Zdroj ch. stanice Mirája - http://mirajacz.webnode.cz



Jde o genetickou mutaci, která napadá vývoj hypofýzy (podvěsku mozkového) a to má za následek nedostatečnou nebo žádnou produkci hormonů, zejména růstového. Tato mutace se může projevit onemocněním, ale také nemusí a pes může být pouze nositelem špatného genu. To záleží na tom, zda se při páření sejdou dva nositelé genu. Pokud je nositelem jen jeden z páru, onemocnění se neprojeví. Z toho vyplývá, že se onemocnění dá eliminovat správným výběrem partnerů, k tomu je ale potřeba vědět, zda váš pes není právě nositelem genu.
Ještě stále není 100%ně prozkoumané jak tato nemoc "funguje", proto je stále zapotřebí maximální počet testovaných zvířat. Velmi zjednodušeně by se to dalo popsat takto:

Když je pes nositelem, jeden jeho rodič byl nositelem také a druhý mohl a nemusel být nositelem. Když se narodí štěně postižené Dwarfismem, oba rodiče byli nositem.)
A jak funguje genetika v tomto případě:
  1.  když je pes testovaný a je „Free“, tak má dva normální geny: Normal/Normal (N/N)
  2. když je pes testovaný a je nositelem tak má jeden normální gen a jeden abnormální gen: Abnormal/ Normal (A/N)
  3. když je pes testovaný a je postižený Dwarfismem má dva Abnormální geny: Abnormal/Abnormal (A/A)
Možné kombinace, které mohou nastat:
  1. oba rodiče „Free“ tedy oba mají normální geny (N/N). Potomci budou mít dva normální geny (N/N) a budou taktéž „Free“
  2. jeden rodič „Free“ a jeden rodič nositelem, kombinace (N/N)x(A/N) potomci budou z jedné poloviny nositelé (A/N) a z jedné poloviny „Free“(N/N)
  3. oba rodiče nositelé: (A/N)x(A/N). Potomci budou rozděleni takto: Jedna polovina budou nositelé (A/N), jedna čtvrtina budou postiženy Dwarfismem ( narodí se trpaslíci) (A/A), jedna čtvrtina budou „Free“ (N/N)
Samozřejmě, že tyto výpočty jsou teorie a nikdy nemusí být rozdělení přesné. Ve vrhu po dvou nositelích se nemusí narodit žádné postižené štěně a nebo naopak více postižených štěňat, než by statisticky vycházelo vzhledem k celkovému počtu štěňat ve vrhu.
Ještě něco málo k onemocnění: postižené zvíře je omezené v růstu, mívá velké problémy s funkcí ledvin a jater a další nepříjemnosti, zejména lysost, svědění, kožní infekce a pod. Většina z nich se narodí mrtvá nebo zemře první týden po porodu. Pokud přežijí, rozdíl v růstu začíná být patrný kolem 4 týdne věku... (Rozdíl ve váhovém přírůstku je patrný hned.)

Když se narodí "trpaslík"

Hypofyzární nanizmus (zakrslost) existuje i u SAV.
Pokud je čsv/SAV nositelem, není to problém a nemusí sám onemocnět. Můžete bez problémů chovat, jen je třeba kombinovat se zdravým psem a narodí se zdravá štěňata.
Ale protože je zatím otestováno málo čsv/SAV i v ostatních zemích, stále se mohou rodit "trpaslíci". Proto chci informovat ostatní majitele a chovatele.

Když se "trpaslík" narodí, majitel/chovatel má několik možností:
Nechat si ho bez dalšího léčení.
Nechat si ho a léčit (pak je třeba najít specializované vet. pracoviště, kde jsou schopni změřit hladinu hormonu a mají možnost podávat thyroxin a GH).
Nechat ho utratit když onemocní a trpí.
Nechat ho utratit v Holandsku (na žádost tamní university uvádím tuto možnost).
Nechat ho k "adopci" v Holandsku nadací Dutch Dwarfism Foundation, kde se mu dostane péče.

O způsobu léčby:
Všechny vady růstu hypofýzy způsobují nedostatek produkce hormonů. Většina psů s hypofyzárním nanizmem má nedostatek těchto hormonů : GH, TSH, PRL, FSH, LH, ACTH (bohužel nejsem schopná přesně přeložit - předpokládám, že jde o zkratky anglických názvů hormonů).
Z tohoto důvodu je nutné psa s tímto onemocněním léčit kombinací GH (růstový hormon) a hormonem thyroid. Bohužel není možné k léčbě použít psí růstový hormon, protože není pro lékařské použití k dispozici. Nicméně prasečí růstový hormon je s psím identický a je dobrou alternativou pro léčbu. Nevím, zda je prasečí GH dostupný v jiných zemích.

O neléčených "trpaslících":
Někteří "trpaslíci" se bez léčby dožijí čtyř pěti let. Jsou tu ale obrovské individuální rozdíly, protože někteří stále produkují malé množství vlastního růstového hormonu. Jejich prognóza také závisí na stupni vývinu (poškození) jejich ledvin, který s tím souvisí, protože vývoj ledvinového selhání ovlivňuje věk, kterého může "trpaslík" dosáhnout.
Holandská universita ví o případu "trpaslíka", který se dožil 10 let bez léčby, neboť jeho ledviny mohly fungovat (díky jeho vlastní produkci růst. hormonu). "Jediným" jeho problémem byla holá kůže a kožní infekce. Nikdo tedy nemůže předvídat jakého věku mohou jednotliví "trpaslíci" dosáhnout.

O léčbě:
Holandská universita po několika letech výzkumu zjistila, že podávání kombinace hormonu thyoridu a prasečího GH má dobré výsledky. Během prvního roku se stimulují ledviny k normálnímu vývinu. V případě, že se GH začne podávat až po prvním roce života, nemá už žádný efekt a nelze již vývin ledvin žádnou léčbou ovlivnit. (Nedostatečný vývin ledvin způsobuje "trpaslíkům" mnohé problémy.) Proto Holandská universita začla s léčbou velmi mladých jedinců podáváním kombinace GH a thyroidu.

O výzkumu:
Holandská universita stále zkoumá léčbu a vývoj "trpaslíků". Proto má momentálně v péči několik "trpaslíků" různých plemen.
Pro svůj výzkum ale potřebují také hypofýzy nemocných jedinců, aby mohli dále zjišťovat co "je špatně". Tento výzkum z hypofýz může v budoucnu velmi pomoci "trpaslíkům" (i lidem). Z tohoto důvodu mě požádali, abych kontaktovala případné další majitele "trpaslíků", aby mohli s tímto výzkumem pomoci.
Pokud je tedy váš "trpaslík" velmi nemocný a vy jste nuceni k smutnému rozhodnutí, nebo pokud zvažujete utracení, prosím, abyste mě kontaktovali. Můžeme si promluvit o možnosti eutanázie na Holandské universitě (a tak by váš "trpaslík" mohl pomoci ostatním).

O adopci a péči v Holandsku:
Minulý měsíc byla založena nadace "Saartje", která bude poskytovat informace o tomto onemocnění u psích plemen a možnostech testování. Vedle toho také poskytují psím "trpaslíkům" nový domov a péči. Majitel takového psa ho může nadaci věnovat a ta se postará o jeho léčbu a zaplatí ji.

Doufám, že těmito informacemi majitelům/chovatelům trochu pomůžu. Pokud máte další otázky, kontaktujte mailem: mijke@wolfdog.org

Je nutné zavést testování všech jedinců, kteří budou využiti v chovu!
Zvláště, pokud chce chovatel využít v chovu psy příbuzné (bratry, sestry, rodiče, atd) nositelů tohoto genu.
Ale pokud je váš pes/fena nositel tohoto genu, je možné je i nadále využít v chovu.
Žádný z nositelů genu nemůže být vyřazen z chovu
Jen je nutné hlídat kombinaci rodičů: nositel / nositel


Následující články byly převzaty odtud: http://www.stafbullterier.com/cz/Nemoci kde najdete ještě více zajímavých článků o nemocech

Typy skusu u psa

Primárně je u většiny plemen vyžadován umělý nůžkovitý skus, jde o skus kdy horní řezáky těsně překrývají dolní řezáky, a jsou vyžadovány špičáky v tzv. zámku. U tohoto skusu je tolerance překrytí horních řezáku cca 2mm. Samozřejmě záleží na konkrétním plemeni, tolerance bude jiná u obřího plemene a u toy plemene.




Pokud na sebe skusné hrany řezáku přímo nasedají, jedná se o skus klešťový. Ten vede k předčasnému obroušení a poškození řezáku. Klešťový skus lze pomocí ortodontických metod (rovnátek) převést na nůžkový. U klešťových skusu se většinou nenachází špičáky v zámku, ale jsou vychýleny a mohou zarůstat do dásní.




Předkus je stav, kdy je spodní čelist delší než čelist horní. Např. u boxeru je tento skus běžný U nežádoucího výrazného podkusu je jediným řešení chirurgická terapie spodní čelistí.





Podkus je opačný stav, kdy je spodní čelist kratší než horní. Mírný podkus je spíše kosmetickou záležitostí. Pokud zvíře může normálně přijímat potravu potravu a tekutiny, není třeba tento stav řešit. U podkusu několik centimetrů velkých je na zvážení řešení chirurgickým zákrokem na spodní čelistí.





Kryptorchismus - genetické postižení samců


- u psa- samce - je vždy uvedeno, že musí mít dvě normálně vyvinutá a zcela stouplá varlata v šourku. Toto je dokončeno 10 - 14 den po porodu štěněte. Pokud není nemusí jít ještě o nutně kryptorchismus, nicméně po dosažení věku 8týdnů, by neměl trvat stav tzv.potulného varlete. Může se jednat o tzv. monorchismus, který je řešitelný speciálními masážemi tříselného svalu, případně hormonální léčbou (pouze do věku 4měsíců a v případě, že je varle pohyblivé v tříselném svalu). V každém případě by měl být tento jedinec i jeho příbuzní vyřazeni z chovu. U takto postiženého psa je nutné toto nefunkční a nesestouplé varle vyjmout (operativně - tj. kastrace), neboť může nastat rakovinové bujení této tkáně.

o výzkumu kryptorchismu zde: http://inugoya.webnode.cz/vyzkum/

Idiopatická epilepsie


tzn. záchvaty z neznámé příčiny, která je nejčastějším důvodem "pravé" epilepsie u psu.- Idiopatická epilepsie se objevuje u psu mezi 1. a 4. rokem života a je jedinou "opravdovou" epilepsií u psa. Zvýšený výskyt je zaznamenáván např. u německých ovčáků, středních a trpasličích pudlů, kokršpanělů, labradorských a zlatých retrievrů. Studie rodokmenu poskytují důkazy o dědičnosti nebo alespoň genetické predispozici. Zvíře trpící epilepsií je mezi epizodami záchvatu normální, nevykazuje žádné neurologické zvláštnosti. 70% záchvatu u psu postihuje tak velkou část mozku, ze dochází ke ztrátě vědomí.

U epileptických záchvatu můžeme rozeznat 4 fáze. V první fázi začíná být zvíře nejisté a ustrašené. Tento stav může trvat několik hodin, ale i dní, a většinou není majitelem vnímán nebo naopak. V další fázi se tyto příznaky stupňují, někteří pacietni se snaží být na blízku majiteli. Následnou fázi tvoří vlastní křečové stavy. nejčastěji začíná zatnutím svalu, hlava je zvrácená dozadu, rytmické pohyby končetin, žvýkání naprázdno, slinění, rozšiřují se zornice, dochází k nekontrolovanému močení a kálení. Zvíře nevnímá své okolí. Záchvat trvá většinou 1 - 3 minuty. V konečné fázi bývají pacienti unavení, dezorientovaní, mnozí z nich jsou hladoví a žízniví. Tyto příznaky jsou vyjádřeny u jednotlivých pacientu v různé míře.

Ve zbývajících případech je záchvatem postižena pouze menší část mozkových buněk, což se projeví pouze např. záškuby určitých svalových skupin, tiky nebo například "lapáním po mouchách". Tuto formu onemocnění označujeme jako parciální epilepsii. Idiopatické záchvaty se nedají léčit, pouze je tlumíme.

Jako antiepileptikum první volby podáváme phenobarbital. Tlumí celkově mozkovou činost a pes může být v prvních dnech léčby jakoby unavený, než si tělo na tento lék zvykne. Diazepam se používá při náhlých sériích záchvatu, které se svou délkou a četností stávají zvířeti životu nebezpečné. Na diazepam může vzniknout tolerance, tzn. ze si na něj organismus v pomerně krátké době zvykne a přestane na jeho podávání ragout. Nekteré studie poukazují na možnou zátěž jater při užívání phenobarbitalu, proto je doporučitelné z hlediska prevence podstoupit 2 - 3x ročně vyšetření krve sledující stav jater. U většiny epileptických pacietnu se nám daří záchvaty potlačit, jsou však i případy, kdy se výskyt záchvatu pouze sníží. Ale i přes to se tito jedinci mohou dožít stejného věku jako ostatní příslušníci jejich plemene.



Na co se očkuje

Vzteklina


Vzteklina (též rabies, besnení, lyssa) je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému mnoha zvířat a lidí. Virus vztekliny se přenáší slinami, tedy v praxi nejčastěji pokousáním. Nemoc se projevuje změnami chování, zvýšenou dráždivostí, agresivitou, parézami a paralýzami. Pokud není vzteklina léčena, končí téměř vždy smrtelně. Při podezření na infekci virem vztekliny je napadený člověk očkován a choroba vůbec nemusí propuknout.

Léčba v pozdějších stádiích nemoci je teprve v počátcích. O vzteklině existují doklady již 5 000 let a dnes se vyskytuje téměř na celém světě. V ČR se na konci osmdesátých let zavedla orální vakcinace lišek a v roce 2004 byla díky tomu Česká republika prohlášena za nákazy prostou zemi, nepočítaje několik nálezů infikovaných netopýrů.

U zvířat

Zuřivá forma (nejčastější)
1. stadium počáteční (prodromální, melancholické)- trvá 1 - 3 dny nastupují změny chování, apatie, deprese, paréza hltanu (nemožnost polykat, slinotok).
2. stadium excitační (iritační)- trvá 3 dny, nastupuje agresivita, nemocné zvíře napadá jiná zvířata či lidi, vrhá se na stěny, okusuje nebo požírá nepoživatelné předměty (např. kameny), objevuje se silné svědění (zvířata se škrábou až do masa), šilhání, anisokorie ( nestejně rozšířené zornice) a paralýza hlasivek. Typické je narušení reflexu hlavových nervů a obrna lícního nervu.
3. stadium paralytické - trvá 4 - 5 dní, nastává ochrnutí pánevních končetin, močového měchýře, konečníku, končetin a následný úhyn; teplota zpočátku 40 - 40,5 °C, později pokles pod normál. Výše popsané jsou typické příznaky průběhu vztekliny běžné u většiny zvířat, kromě toho však vzteklina může probíhat jako tzv:
Tichá forma - excitační stadium chybí, nebo je nevýrazné, převládá deprese a paralýza.
Atypická forma - chronický průběh, hubnutí, atrofie svalstva, zánět žaludku a střev.
Abortivní forma - zcela výjmečně, uzdravení zvířete bez jakýchkoliv příznaků.
Recidivní forma - návratná.
Smíšená forma - kombinace předchozích.

U zvířat chybí hydrofobie (známa u vztekliny lidí). U lišek, ale i jiných volně žijících šelem bývá naopak typický jev, že jedince uhynulé na vzteklinu lze najít v blízkosti vodních zdrojů či přímo v nich. Je to dáno tím, že lišky, které jsou v počátečním stádiu dehydratované, vyhledávají vodu.

Parvoviróza


Parviróza patří k závažným virovým onemocněním, které se vyskytuje nejčastěji u mladých psu, kteří mají 6 az 12 týdnů. V tomto období jsou štěňata velmi náchylná k infekční onemocněním, protože si ještě nedokážou vytvořit proti látky a zároveň ještě nemusí být očkováná. Parvoviróza se projevuje ve dvou základních podobách.

První se projevuje zánětem střev, které doprovází zvracení, zapáchající trus, vodnaté průjmy i s příměsí krve. Tělesná teplota se pohybuje dokonce nad 40 °C, psi jsou dehydrovaní, vyčerpání, apatičtí. Průběh onemocnění bývá velmi rychlý a neléčené zvíře může rychle uhynout.

Při druhé formě dochází k napadení srdečního svalu, kdy štěňata hynou náhle, zpravidla bez klinických príznaku onemocnění. Zdrojem nákazy může být infikovaný pes, ale k nákaze také může dojít zprostředkovaně a to například kontaminovanými předměty. Inkubační doba je 7 až 14 dní.

Nákažený pes musí být urychleně v rukou lékaře, protože zahájení léčby v pokročilé fázi nemoci může být neúspešné. Všímejte si každého netypického chování u psa jako je zvracení, nechutenství, celková slabost, otupělost apod. Lékař zahájí léčbu pomocí mimoděložního doplňování ztracených tělesných tekutin.

Dále jsou použity antibiotika a léky proti zvracení. Domácí léčba pak vyžaduje zavedení dietního režimu. Jediným prostředkem jak se vyhnout tomuto virovému onemocnění je vakcinace štěňat, která se provádí v 6 az 8 týdnech života štěněte. Dále by se mělo zabránit hromadnému kontaktu mezi psy.

Psinka


je mimořádně nakažlivé infekční onemocnění postihující psy všech věkových kategorií, ale zejména psy mladé. Proti psince existuje vakcinace (totéž platí u vztekliny). Preockování se doporucuje vzdy po 12 mesících.Psinka je akutní nakazlivé onemocnení, které bylo zavleceno do Evropy z Ameriky v 18. století. Na našem území byla psinka zaznamenána po první svetové válce, jako velmi nakazlivé onemocnení s vysokou úmrtností zejména u psu. Inkubacní doba u psinky je 3 az 7 dní.

V některých případech probíhá onemocnění velmi rychle. Jedná se o případy, kdy se virus po náhlém vzestupu teploty rozmnoží, vyplaví se do krve a pes uhyne, zpravidla do 3 dnů. Podle toho, které orgány jsou původcem nejvíce postižené, rozeznáváme ctyri základní formy psinky: plicní, strevní, nervovou a kozní. Průběh onemocnení je rozmanitý. Kazdá forma se muže vyskytovat samostatně.

Psinka – plicní forma

U plicní formy se brzy objevují príznaky zánetu dýchacích cest (výtok z nosu, pes si tre nos o prední tlapky), výmešek z nosu je rídký, pozdeji hlenovitý az hnisavý s prímesí krve. Pozdeji se dostaví kašel, obcas az záchvatovitý, poukazující na zánet hrtanu a prudušek. Tento stav muze prejít az v zánet plic. Soucasne s príznaky postizení horních cest dýchacích se objevují i zánety ucních spojivek, vzácne i rohovky.

Psinka – střevní forma psinky

Pri strevní forme vystupují do popredí príznaky zánetu hltanu, mandlí, zaludku a strev. Pes zvrací (zvratky jsou hlenovité, zlute zbarvené), trus je rídký, hlenovitý, casto s prímesí krve.

Psinka - nervová forma psinky

Nervová forma vetšinou nastupuje v prubehu formy plicní nebo strevní a projevuje se místními záškuby (v oblicejové cásti, na cenichu, na pyscích, tvárích, zvýkacích svalech, na svalech krku a koncetin), které se objevují rytmicky bud trvale, nebo s urcitým casovým odstupem. V nekterých prípadech se objevují i celkové nervové príznaky pripomínající epileptické (padoucnicové) záchvaty. Záchvaty casto koncí obrnami, zejména zadních koncetin.

Psinka – kozní forma psinky

V soucasné dobe se méne casto objevuje forma kozní. Projevuje se zrohovatením a popraskáním vrchní vrstvy pokozky na polštárcích tlap. Základním ochranným opatrením proti nakazení psa tímto onemocnením je vcasná vakcinace. Podobne jako v prípade parvovirózy i u psinky vetšina výrobcu vakcín doporucuje zahájit ockovací program v 6. az 8. týdnu věku psa.


Pseudogravidita

Nejtypičtější příznakem jsou zvětšující se vemínka, ve kterých se začíná tvořit sekret podobný mateřskému mléku. Pravě pro zvýšenou tvorbu mléka je také falešná březost nazývána pseudolaktace (lactatio falsa).

Charakteristická je změna povahových vlastností postižené fenky - psychický neklid i apatie, agresivita či stranění se, nebo naopak zvýšené vyžadování společnosti lidí. Fena vyhledává místa k porodu a vyrábí pelíšky pro štenata, píská, kňučí a naříká. V průběhu tohoto období, náročného pro zvíře i chovatele, trpí fena zvýšenou žravostí, provázenou změnami chuti, zvracením, průjmy nebo i zvýšenou teplotou.

Falešná březost se projevuje také patrným zvětšením břicha, pomalostí a opatrností pohybu. Fena může být neklidná a nevrlá, může poštěkávat a vrčet, bez chuti si hrát. Nesnese cizí lidi nebo psy. Může se chovat bud agresivně i ke členům své domácnosti, nebo naopak být přespříliš mazlivá a blízkost lidí vyhledávat. Během falešné březosti se žravost mění v nechutenství. Častější a výraznější projevy mívají některá plemena, např. pudl a jezevčík, zejména pak dobře živené feny z domácích chovu s rukou vazbou na chovatele. Celkové příznaky mohou vyvrcholit imitací porodu, projevujícím se zpočátku nechutenstvím, později i stahy břišní stěny, snášením hraček nebo jiných předmětu a mateřskou péčí o domnělá mláďata. Fenka se odmítá vzdálit od hnízda s domnělými štěňata a chodit ven.

Pseudogravidita není hormonální porucha, i když vzniká následkem hormonálních změn v organismu zvířete. Je to stav fyziologický, přirozený. Mechanismus jeho vzniku spočívá v nastartování hormonu jako při probíhající graviditě. Období falešné březosti se může (a nemusí) opakovat po každém hárání, a to i u fen, které už štenata dříve měly. Během hárání uvolňují vaječníky vajíčka, která v těle spustí stejné procesy, jako kdyby byla oplodněná, a začnou se vyplavovat hormony typické pro těhotěnství.

To bylo důležité v dobách, kdy divocí psi žili ve smečkách a feny háraly vždy ve stejné době, což pomáhalo zajistit náhradní výživu štěňatům i po úhynu jejich pravé matky.

Nejde tedy v žádném případě o poruchu pohlavního cyklu, ani nesnižuje plodnost zvířete.

Období je pseudogravidity obtížné - nejen pro fenu, které může přinášet zdravotní komplikace, ale i pro chovatele. Soužití s fenou procházející falešnou březostí vyžaduje hodně trpělivosti a porozumění.

Psychické příznaky bývají často provázeny i tvorbou mléka. Mléčná žláza výrazně zduří a při stlačení struku dochází k uvolňování mléka. Tento stav může být nebezpečný pro možnost hnisavého zánětu s horečkami, zvýšenou bolestivost a vznik zatvrdlin.

Preventivně lze omezit podobná rizika pomocí látek ovlivňujících tělíska na vaječnících, která řídí březost. Hormonální preparáty však s sebou nesou nebezpečí vedlejších účinku, např. zvracení, při dlouhodobějším podávání i riziko zmnožení děložního epitelu.

Pokud už k hnisavému zánětu mléčné žlázy dojde, musí být rychle nasazena antibiotika, preparáty omezující tvorbu mléka a lokálně aplikovány studené obklady a resorpční masti na mléčnou žlázu.

Občas se může přidružit i zánětlivý proces v pohlavních orgánech, proto je důležité sledovat možné výtoky z vulvy a jejich charakter či případný zápach. Při mírných projevech pseudogravidity není nutná žádná léčba. Stačí odebrat fence předměty imitující štěňata, zajistit jí dostatek jiných zájmů a pohybu, snížit přísun potravy (hlavně bílkovin) po dobu týdne až deseti dnů a také omezit noční příjem tekutin.

Kromě standardní léčby jsou někdy aplikovány i homeopatické přípravky, a to buď na celkové úrovni (konstituční přístup) nebo na úrovni lokální (symptomatický přístup). Odstříkávání mléka se nedoporučuje, protože to má za následek ještě větší produkci mléka. Aby si fena sama neolizovala mléčnou žlázu, lze nasazovat ochranný límec.Než začne chovatel řešit pseudograviditu své feny, měl by vyloučit skutečnou březost nebo onemocnění (např. hnisavý zánět dělohy, cukrovka).

Po dohodě s veterinářem řeší problém podávání antikoncepčních pilulek, a pokud v budoucnu nepočítáme se štěňaty, je lépe uvažovat o kastraci feny. Na první pohled neetický zásah – odstranění dělohy a vaječníků – však s velkou pravděpodobností uchrání fenu v pozdějším veku i před dalšími možnými obtížemi: zánětem dělohy, cystami na vaječnících a různými novotvary na mléčné zláže. Zákrok nepředstavuje pro zdravou fenu prakticky žádné riziko a doba rekonvalescence po operaci je velmi krátká.

Aby však měla kastrace ještě ochranný vliv před nádory mléčné žlázy, musela by se provést bud tesně před prvním háráním, nebo v období mezi prvním a druhým háráním. Pokud průvodní jevy pseudogravidity příliš nezatěžují okolí a pěedevším neohrožují fenu na životě a zdraví (např. opakovanými záněty nebo špatně snášenými hormonálními preparáty), není kastrace nutná. Po několika týdnech období falešné březosti samovolně odezní, ale je třeba počítat s tím, že se často opakuje i po dalších cyklech. Nelze také očekávat, že se situace změní po prvním vrhu – projevům pseudogravidity po příštím hárání se tím nezabrání.

Zdroj: Planeta zvířat

P.S. Dnes se začíná zkoumat jev genetické zatíženosti a současně s tímto i vliv tzv. přirozené stravy a granulované stravy. Dle záznamu vet. klinik vyplývá, ze nejčasteji trpí na pseudograviditu právě feny krmené tzv. přirozenou stravou, neboť v průběhu háraní příjímají více bílkovin než je nutné.

Obecně rozšírený chovatelský názor, že fena spící na tvrdém a v chladnějším prostředí na pseudogravidity netrpí se nezakládá na žádném vědeckém základě. A lze jej tedy označit za mylný. Jedná se pouze o přirozený endokrynologický problém. Je přirozené, že některé feny vykazují větší mateřské pudy než jiné.


Pyometra - hnisavý zánět dělohy

Nelze říct zda je hnisavý zánět dělohy geneticky predispoziční, v tomto případě momentálně probíhají výzkumy. Pyometra neboli hnisavý zánět dělohy je plíživé probíhá onemocnění a majitelé je často zaznamenají až v rozvinutém stádiu. Představuje potenciálně smrtelné onemocnění charakterizované nahromaděním patologického obsahu v děloze s následnou celkovou intoxikací, případné sepsí (otravou krve). U fen toto onemocnění patří k nejčastějším a nejvážnějším poruchám reprodukčního systému.
Vznik

Pyometra vzniká jako komplikace předchozí nadměrné hormonální stimulace děložní sliznice estrogeny projevující se tzv. glandulární cystickou hyplerplazií endometria, což Představuje zmnožení a zvětšení žlázek vnitřní výstelky delohy - endometria. Následně dochází účinkem progesteronu k nadměrné produkci děložního sekretu, jeho hromadení v děloze a následně k infikování obsahu.

  • Zánět delohy se vyskytuje především u starších fen, které nikdy nerodily.
  • Je častou komplikací po aplikaci estrogenu např. při umělém přerušení gravidity během prvního týdne po nakrytí nebo po opakované aplikaci hormonálních preparátu pro oddálení říje.
  • Pyometra se sekundárně může vyskytnout i při odumření plodu v děloze, při zadrženém lůžku po porodu, vzácně i při extrauterinní (mimoděložní) graviditě

Projevy

Příznaky se obvykle objevují 1 - 3 měsíce po hárání. V počátku je možné pozorovat zvýšené pití a zvýšené močení, snížení chuti k jídlu a případné zvracení. S rozvojem onemocnění je patrná apatie, únava a spavost, úplné nechutenství, hubnutí, průjem, dehydratace a slabost pánevních končetin. Teplota může být dlouho normální. V pokročilých stavech nastupuje výrazná dehydratace, neschopnost pohybu, bezvědomí a úhyn zvířete.

Podle průběhu rozlišujeme pyometru uzavřenou a otevřenou

· Uzavřená pyometra je forma se zavřeným děložním krčkem a bez výtoku. Hromadení obsahu v děloze se může projevit zvětšením břicha

· Otevřená pyometra je charakterizována otevřeným děložním krčkem a výtokem děložního obsahu. Výtok z pochvy může být krvavý od řídce růžového az po hustý hnědočervený nebo hnisavý, který bývá žlutý, šedý nebo zelený. Výtok většinou zapáchá.
Diagnostika

K diagnostice pyometry využíváme vyšetření poševního výtěru, sonografické vyšetření pohlavního a močového ústrojí a ev. RTG vyšetření. Vhodné je také vyšetření krevního obrazu a biochemický rozbor krve. V některých případech se diagnostika doplní např. o sedimentaci krve, vyšetření moči. Stav je třeba odlišit od abnormální říje (prodloužená nebo rozdělená říje), gravidity, abortu, patologických stavu v pochvě a močovém ústrojí atd.

Terapie

Léčba pyometry vyžaduje stabilizaci vnitřního prostredí podáváním infúzních roztoku a zamezení rozvoje bakteriální infekce podáváním antibiotik. Pyometru je možno řešit v zásadě dvěma způsoby - chirurgicky (operací) nebo konzervativně (pouze podáváním léků).

· Chirurgické řešení znamená ovariohysterektomii (vynětí vaječníků a delohy). Tento způsob se používá v případech uzavřené pyometry, u starších fen a u fen v pokročilých stavech onemocnění. Dále se užívá i ostatních případů z duvodů většinou bezpečí pacientek.

· Konzervativní léčba připadá v úvahu u mladých fen, kde má majitel zájem na zachování plodnosti, podmínkou je Otevřená forma pyometry. Hlavním cílem konzervativního ošetření je vypuzení patologického obsahu z delohy. K tomu se používá opakovaná aplikace prostaglandinu PG2alfa, což je látka, která má uterotonický (dělohu stimulující), luteolytický (vlivem jejího účinku dochází k zániku žlutého tělesa a tím i zabránění další tvorby progesteronu), v menší mire také cervikorelaxační efekt (uvolnění krčku děložního). Pro zesílení luteolytického efektu se terapie doplní podáváním látek s antiprolaktinovým účinkem (např. bromokryptinu). Aplikace PG2alfa je však doprovázena nežádoucími vedlejšími účinky, jako je neklid, zrychlený dech, slinění, zvracení či průjem Tyto nežádoucí projevy odeznívají většinou do 60 minut po aplikaci.
Prognóza

· Prognóza uzavřené pyometry je dobrá, pokud je léčba zahájena včas Pokud však majitel přivede fen až v pokročilém stavu, je prognóza dubiózní tedy nejistá.

· U otevřeného zánětu delohy se průměrná úspešnost konzervativní terapie pohybuje kolem 65 - 70 % a opětovný nástup onemocnění se může kdykoli opakovat. Proto se Doporučuje nakrýt fenu hned při další říji a 25. den po krytí přivést fenu k sonografickému vyšetření pro potvrzení gravidity a vyloučení pyometry.

Text: MVDr. Silvie Ševcíková,
www.vetcentrum.cz