Články‎ > ‎

československý vlčák - výchova/socializace

Články různých autorů na téma výchovy československého vlčáka. Další články najdete v odkazech v pravém sloupci.

Socializace štěněte, aneb jak na to

Článek byl s laskavým svolením autorky Heleny Hubáčkové převzat ze stránek www.sotis.eu

Odborná literatura praví, že období socializace spadá do věku mezi 7. až 12. týdnem. V tomto časovém úseku by štěně mělo poznat co největší množství různých lidí, ale také psy a jiná zvířata, dopravní ruch a spoustu dalších věcí, se kterými se ve svém životě bude běžně setkávat. Pro plemeno československý vlčák je kvalitní socializace nezbytnou podmínkou pro správné zařazení psa do lidské společnosti a pro spokojené soužití s ním. Naopak socializace nedostatečná nebo dokonce žádná se později napravuje jen velmi špatně a pes si může nést její následky i po celý zbytek života. Takto napsáno to vypadá velmi jednoduše, ale novopečení majitelé štěňátka si nezřídka kladou otázku, jak vlastně taková správná socializace vypadá?

Základní kámen správné socializace by měl položit již chovatel. Zhruba od 2. až 3. týdne probíhá tzv. vtiskávání (vtisknutí si člověka jako sobě rovného druhu) neboli první socializační fáze.



Již v tomto období je velmi důležitý kontakt s člověkem, proto se zodpovědný chovatel snaží štěňátkům od třetího týdne věku dopřát takového kontaktu co nejvíc, a to především s různými lidmi (i kdyby chovatel byl se štěňaty 24 hodin v kuse, je to jen jeden člověk, a to ke správné socializaci rozhodně nestačí). Oproti tomu nesprávná nebo zanedbaná socializace v tomto věku velmi ztíží druhou fázi socializační, která probíhá již u nového majitele.

Po příchodu štěňátka do nové rodiny je třeba mu nejprve poskytnout nějaký čas na adaptaci a vytvoření si kontaktu se svým majitelem. K navázání na nového pána obvykle dochází velmi rychle, protože štěně hledá náhradu za matku a sourozence (pokud tomu tak není, měl by majitel nejspíš hledat chybu ve svém přístupu ke štěněti). Vytvoření správného kontaktu se štěňátkem je velmi důležité, protože v neznámém prostředí by štěně mělo mít ve svém majiteli oporu.
Po těchto pár dnech, kdy štěně mělo možnost seznámit se s bytem či domem a zahradou, které představují jeho nový domov, je čas vyrazit za prvními zážitky mimo vlastní \"teritorium\". Procházku stačí volit krátkou, jednak abychom štěně fyzicky \"nepřetáhli\" a jednak aby napoprvé těch nových vjemů nebylo příliš. Štěně můžeme klidně i chvílemi nést (opět kvůli fyzické únavě) a pokud se objeví něco zajímavého (kolo, kočárek apod.), postavíme je na zem, aby vše mohlo sledovat z vlastní perspektivy. Postupně zvyšujeme rušnost prostředí, kam psíka bereme, a ukazujeme mu stále nové a nové věci. Vždy je třeba ale dbát na to, abychom štěně fyzicky nepřetěžovali. Klidně je tedy můžeme chvílemi nést v ruce, udělat si přestávku na lavičce a štěňátko nechat prospat, popřípadě je část cesty odvézt autem, později i jiným dopravním prostředkem

Pokud při procházkách (ale i doma) nastane situace, že se štěně něčeho poleká nebo se bojí k něčemu přiblížit, je třeba především zachovat klid a štěněti ukázat, že objekt (lidé, zvuk atd.) není nebezpečný. V rámci možností se k němu sami přiblížíme a snažíme se štěně buď přilákat k sobě (i pomocí pamlsku) nebo poplácáním oné podezřelé věci dáme alespoň štěněti najevo, že se nic nedějě a nehrozí žádné nebezpečí. V žádném případě ale psíka nesmíme litovat a chlácholit. Naopak, buď jeho strachovou rekaci přejdeme bez povšimnutí nebo na něj tázavým a zlehčujícím tónem promluvíme: \"Ale prosím tě, co hloupneš? No vždyť to nic není, ty jsi ale ťuňta, viď?\". Princip je stejný, jako když malé dítě upadne a odře si koleno - čím více je bude někdo litovat a konejšít, tím více dítě bude propadat vlastní sebelítosti a pláč nebude brát konce. Naopak zlehčení situace a její převedení v legraci obvykle okamžitě zabere a je po breku.

Nachází-li se takový \"hrůzostrašný\" objekt na nějakém stálém místě, lze zvolit i metodu postupného zkracování vzdálenosti - každý den se snažíme dostat o něco blíž, popřípadě se můžeme v přijatelné blízkosti \"utábořit\" (ideální je, když se štěně natolik zklidní, že usne).

Zvyšování náročnosti co se týká hluku, hustoty provozu a rušnosti prostředí by mělo být v rámci možností opravdu postupné. V žádném případě by totiž nemělo dojít na panický strach štěněte a pokus o bezhlavý úprk. Pokud už se ale nedejbože stane, je třeba především zůstat stát na místě a štěněti nedovolit prchat (předpokladem samozřejmě je, že pejsek je na rušném místě na vodítku!). Je vhodné si sednout na bobek a štěně si k sobě přivolat. Za přiběhnutí je pochválíme a pokusíme se je rozptýlit hrou nebo pošťuchováním, aby na nepříjemný zážitek co nejrychleji zapmnělo. To se nemusí vždy podařit, proto alespoň setrváme na místě do té doby, než se štěně alespoň trochu zklidní a teprve pak s ním pomalým krokem odcházíme. Každopádně si musíme dát pozor na vlastní zbrklou nebo úlekovou reakci jako např. trhnutí vodítkem nebo výkřik \"Jéžišmarjá, Bobíku!!!\".
Velmi dobrým způsobem řešení situací, kdy se štěně něčeho poleká je tzv. \"jásací metoda\". To znamená, že jakmile zaznamenáme, že se psík něčeho bojí či si není jistý, jak má reagovat, propukneme ve vlastní jásot - můžeme poskakovat, smát se, výskat radostí a vykřikovat \"Jůůů\" a \"Jééé\". Principem je, abychom pejskovi ukázali, že my se rozhodně nebojíme, ba dokonce máme z nastalé situace radost a velmi se nám to líbí. Přenos emocí u malých štěňat funguje velmi dobře a tak pokud překonáme vlastní stud (pravda, člověk při tom může na své okolí působit jako nesvéprávný jedinec), je to velmi účinný způsob, jak se štěnětem zvládnout stresovou situaci.

Co se týká cizích lidí, využijeme každé situace, kdy se někdo rozplývá nad roztomilým štěňátkem a necháme psíka do sytosti vymazlit a klidně nabídneme k dispozici i pamlsky (kterých bychom měli mít plnou kapsu), ať štěňátko podělí. Jedině snad na malé děti je třeba dávat pozor, aby štěněti nezpůsobily něčím bolest.

Je pravděpodobné, že veterinář se nám bude snažit důrazně doporučit, aby štěně nebylo bráno nikam ven, než bude mít veškeré očkování a plnou imunitu. Musím bohužel podotknout, že někdy je třeba veterináře i neposlechnout. Riziko nákazy není až tak velké, obzvlášť, pokud dodržíme několik základních zásad. Ale riziko, že při izolaci budeme štěně špatně socializovat, je téměř 100%!

Vyvarujte se tedy místům s hodně velkou frekvencí psů, především parčíkům a podobně, kam chodí majitelé venčit své miláčky. Zabraňte štěněti v kontaktu se psy, které perfektně neznáte a nevíte, jak jsou vakcinováni. Nenechte psíka očichávat nebo olizovat rohy, patníky a další místa, která slouží ke značkování. Nedovolte mu očichávat psí hromádky ani nic sbírat nebo požírat ze země. Také neuškodí, budete-li se u místních veterinářů informovat na nákazovou situaci.
http://img21.rajce.idnes.cz/d2103/12/12047/12047425_f5b79dd376ef437a887fb9c03b12eaac/images/DSC_0072.jpg?ver=2

Socializujte tedy svá štěňátka, ukazujte jim svět lidí a připravte je na vše, co vás jen napadne. Neopomeňte žádnou příležitost, kam můžete vzít psíka s sebou a ukázat mu opět něco nového. Cestujte s ním a střídejte různá prostředí a také hlídejte, aby pokud možno, všechny jeho zážitky byly jen kladné! Nezapomeňte rovněž psíka brát pravidelně do domu, pokud je ustájen venku - je to velmi důležité pro vybudování správného vztahu s majiteli, ale i v rámci socializace (pozná vysavač, televizi, pračku atd.). Z vlastní zkušenosti vím, že psi, kteří do domu nemají přístup, nejsou zdaleka tak komunikativní a v lecčems jsou oproti svým šťastnějším kolegům ochuzeni.

A ještě jedna věc závěrem - 12. týdnem proces učení a seznamování s novými věcmi nekončí ;)
http://img21.rajce.idnes.cz/d2102/11/11594/11594891_b880ec1dc8fe907d0d083af79c7698b5/images/DSC_0763.jpg?ver=2


Výchova Československého vlčáka 

Článek máme zapůjčený z ch.st. Tawy autorem článku je Vojta Kouřil :)
Protože článek je vlemi hezky napsaný a pravdivý, rozhodla jsem se, ho sem zařadit. Vojtovi děkujeme za jeho napsání

Výchova československých vlčáků se v principu nijak neliší od výchovy jiných plemen. I v současnosti je velmi rozšířený mylný názor, a to i u spousty kynologů chovajících jiná plemena, že československý vlčák má nevychovanost prakticky vrozenou a že s ním jsou jen samé starosti. V důsledku tohoto vžitého názoru pak nedostatečnou vychovanost svých psů takto vysvětlují i někteří majitelé československých vlčáků - nemají však pravdu, jen si takto snaží ulehčit život namísto toho, aby se zamysleli nad tím co udělali špatně. Je jasné že nikdo učený z nebe nespadl a chyby dělá každý.

'Československý vlčák má velmi vyvinuté sociální (řekněme smečkové) chování, můžeme připustit že více než většina ostatních plemen, čímž se od nich liší. U ostatních plemen je tato odlišnost dána především dobou, po kterou je plemeno domestikováno, přičemž úměrně této době se u psů postupně vytratila velká část tohoto původního přirozeného chování. Projevy tohoto chování pozorujeme u československého vlčáka celý jeho život. Ve smečce je jasně daný řád a jsou v ní důsledně dodržována nepsaná pravidla. Také proto jsou velmi důležité pro naše psy, chované člověkem, důslednost a řád. Tyto dva faktory určují rozhodující měrou chování jedince, který je jimi ovlivňován.

Důslednost je velmi podstatná v určování pravidel, jejichž dodržování po psovi vyžadujeme. Pokud tato pravidla nedodržujeme sami, tzn. nevyžadujeme je vždy a stejně, nikoliv podle momentální nálady, nemůžeme pak ani vyžadovat po psovi, který je takovýmto chováním zmaten, aby je dodržoval. Na tomto místě je třeba podotknout, že právě zde – u nedůslednosti – mnohdy začínají u mladého jedince v důsledku jeho zmatení vystupovat na povrch sklony k agresivnímu nebo strachovému chování. To znamená, že jedinec vystavený nevyzpytatelnému chování majitele se začne bránit tímto způsobem – agresí nebo strachem. Bohužel, v očích lidí je to pak vždy pes, který je ten špatný. K těmto obranným projevům může patřit i nadměrná submisivita, případně takový jedinec může i sám sebe vyčlenit ze smečky.

Výchovou ovlivňujeme velmi podstatnou část chování, v podstatě píšeme na nepopsaný list papíru. Československý vlčák citlivě vnímá jakékoli sebemenší změny ve smečce a také v chování členů smečky, následně na toto chování reaguje a přizpůsobuje se. Tím jsme dostali k druhému jmenovanému faktoru ovlivňujícímu chování jedince a tím je řád. Řád je velice důležitý a to proto, že vymezuje a určuje co je ve společenství (smečce) přípustné a co už ne. Jedinec, který je vtažen do smečky, se vždy smečce přizpůsobuje, ale zároveň také smečku mění a s ní mění i zavedený řád. To je důvod, proč mohou nastat i v dlouho bezkonfliktní smečce po zařazení nového jedince konflikty.

Stejné principy platí, když si pořídíte psa. Když si domů přivezete štěně, také musíte do určité míry změnit dosavadní systém (řád) zavedený v rodině (smečce). Na majiteli psa, kterého přivede do smečky, je vždy určení způsobu jak tohoto jedince do smečky začlení. Někteří chovatelé tvrdí, že do tohoto procesu nijak nezasahují a pes se do smečky začlení sám, tedy že si sám najde svoje místo ve smečce. Tento přístup je špatný – může vést ke spoustě zbytečných konfliktů, dokonce může dojít i k rozdělení smečky. Hlavním důvodem těchto problémů (který je pro všechny psí členy smečky nepochopitelný) je to, že se do začlenění nově příchozího jedince do smečky nevložil její vůdce, nebo chcete-li alfa. Právě určování řádu neboli toho, co je ve společenství (smečce) zakázáno a co povoleno, je vždy na vůdci smečky – tedy na Vás. S řádem smečky pak souvisí její hierarchie, kterou tak můžete částečně ovlivnit a nového, pro smečku dosud neznámého jedince, zařadit na Vámi určené místo.

Důslednou výchovou je možné dosáhnout téměř cokoli, jen je potřeba vždy a za všech okolností dbát na důslednost a řád. Je jen na Vás, jakým způsobem se postavíte k výchově. Bití psa a jiné násilné metody jsou již dávno překonané a v důsledku neúčinné – cílem přece není psa „zlomit“, ale vychovat, a přitom vybudovat opravdu pevný vztah založený na důvěře mezi psem a jeho majitelem. Lepších výsledků než při použití násilí lze dosáhnout při použití kladných podnětů. Veškeré chování psa je odrazem jeho majitele. Dokonce i psa, který neměl lehký život, lze většinou po opravdové správně vedené výchově (převýchově) vrátit k normálnímu, pro bezproblémové soužití přijatelnému chování.


Je nutné si uvědomit, že každý pes je jedinečný ve své povaze, každý je více nebo méně jiný. Proto je důležité přizpůsobit styl výchovy každému jedinci individuálně, avšak při dodržování výše uvedeného. Mnoho majitelů psů si také plete výcvik s výchovou. Vycvičený pes ještě nemusí být nutně dobře vychovaný, což samozřejmě platí i naopak.


Československý vlčák je pes, nikoliv vlk, i když svého vlčího předka má blíže než ostaní plemena. A stejně tak jako i jiná plemena mají své specifické vlastnosti, má je i československý vlčák. Ty ale v žádném případě nejsou důvodem, aby na ně někdo sváděl nevychovanost svého psa. Každé plemeno má to svoje, a pokud Vás okouzlil svým vzhledem, ale i svými dalšími vlastnostmi právě československý vlčák a rozhodnete se prožít část svého života právě s ním, určitě na něj nikdy nezapomenete.



O československých vlčácích

Autorka Mirka Rueda Rodriguez (http://www.mirkawolf.com/)

Československý vlčák může být skvělý pes. Záleží na tom, co od něj očekáváte a jak si ho vychováte. Můžete se setkat s vlčáky plachými, ale stejně tak s vlčáky přátelskými a vyrovnanými. Je třeba si před pořízením pejska dobře vybrat chovatelskou stanici, osobně ji navštívit a podívat se na rodiče štěněte (nebo aspoň jejich matku). Jestliže je matka štěňat plachá a schovává se před vámi, je tu velká pravděpodobnost že štěňata od ní toto chování převezmou. Pokud jsou štěňata odchována v kotci s malým kontaktem s lidmi, budou nejspíše také velmi plachá. Je logické, že každodenní život s plachým psem není jednoduchý a pokud máte v úmyslu si pořídit psa na výcvik, plaché štěně se k tomu rozhodně nehodí.

Řekněme že jste si úspěšně vybrali chovatelskou stanici, která má přátelské a sebevědomé psy a teď si můžete vybrat štěně z pěkného, spokojeného a zdravého vrhu. Gratuluji. Ale možná vás napadlo, že chcete ušetřit a koupit si štěně bez PP. V případě československého vlčáka to je velmi špatný nápad. Štěně bez PP pochází z rodičů, kteří neprošli bonitací, neodpovídají standardu, případně mají těžkou dysplazii kyčelních kloubů a proto byli z chovu vyloučeni. Protože českoslovenští vlčáci jsou v podstatě málopočetným plemenem, jsou z chovu vyloučeni v podstatě jen psi s opravdu velkými vadami - agresivním chováním, přílišnou plachostí, kryptorchismem, těžkou dysplazií, chybějícími zuby apod. Toto vše jsou vady, které štěnata mohou s velkou pravděpodobností zdědit - opravdu chcete takové štěně? Kromě toho, průkaz původu vám dává záruku, že si skutečně kupujete štěně československého vlčáka, při koupi štěně bez PP nejsou rodiče nijak doložitelní a kupujete si v podstatě voříška.

Když si přivezete štěně domů, můžete si být jisti, že se nebude chovat jako normální pes. Štěně československého vlčáka vyžaduje neskutečné množství pozornosti, trpělivosti a pevných nervů. Vůbec nejdůležitější je zajistit malému štěněti dostatečnou socializaci. To znamená že ho musíte brát co nejvíce ven ( i když ještě nemá všechna očkování). Štěně československého vlčáka musí vidět a zažít svět - lidi na ulici, jiné psy než vaše psy, auta, tramvaje, autobusy, školy, děti, staré lidi, kočárky, prostě všechno. Vše s čím se později v životě bude setkávat. Nejdůležitější období pro socializaci je mezi 7. týdnem a 3 měsíci věku štěněte. Nepropásněte ho! Čím dříve se štěně začne socializovat, tím větší šance je že vyroste do psa, který se ničeho nebojí.

A co výcvik? Československý vlčák není pracant, jako například německý ovčák, malinois nebo jiná pracovní plemena. Československý vlčák může cvičit a bude pracovat bezvadně, lze s ním i skládat zkoušky a to i zkoušky na úrovni IPO. Záleží to jen na něm a na vás. Háček je v tom, žečeskoslovenský vlčák bude pracovat jen když sám chce, když za to bude mít odměnu a nebo ho to musí hodně bavit. Výcvik musí být zábava a vlčák se musí bavit. Pokud ho budete do něčeho nutit, bít ho nebo na něj budete tvrdí, bude cvičit mizerně nebo vůbec.

Vlčáka nelze cvičit nekonečným opakováním stejných cviků. Začne se nudit a odmítne s vámi spolupracovat. Nejlepší je cvičit často ale krátce, hodně chválit (stejně pracují jen když dostanou pamlsek) a hodně si se psem hrát. Československý vlčák je velmi inteligentní a zvědavý pes. Donutí vás myslet. Budete muset přijít na to, jak mu jednotlivé cviky vysvětlit a přimět ho je provést. Váš vlčák se zatím bude snažit vás přesvědčit, že vlastně ty cviky provádět vůbec nemusí. Československý vlčák je velmi dobrý v jistých oblastech výcviku a horší v jiných.
Tak například má vynikající čich. Dobře cvičený československý vlčák nemá konkurenci. Dokáže sledovat několik hodin starou stopu naprosto bez problémů, a to i ve velmi obtížných podmínkách. Na druhou stranu, například výcvik obrany je obvykle Achilova pata většiny čévéček, stejně tak jako některé cviky poslušnosti, obvykle aport a štěkání na povel jsou ty nejproblematičtější. Nicméně, s dávkou trpělivosti a dobrým tréninkem se tyto problémy dají překonat, o čemž svědčí stoupající počet psů, kteří úspěšně složili zkoušky.




Zde najdete rady pro výcvik
http://sotis.eu/vycvik-a-vychova-nejen-ceskoslovenskeho-vlcaka/default

Zajímavé stránky o vlcích
- Najdete zde i rozdíl mezi vlkem a psem - http://www.vlci.info/

Další článek o socializaci
http://www.artemisterra.com/socializace.htm