Články‎ > ‎

Stopovací vodítko

alias stopovačka, velmi užitečná pomůcka k nácviku přivolání a odnaučování lovu.. 

Co to vlastně je? Stopovací vodítko nebo jednoduše „stopovačka“, jak ji nazývá sportovní kynologie se používá v disciplíně zvané „Stopy“, kde cílem psa je jít po zanechaných pachových stopách a vyhledat kýžený (voňavý) objekt.
Stopovací vodítko pro výcvik a trénink 
Dlouhé stopovací vodítko je dobrý pomocník pro výcvik, výchovu nebo trénink štěňat a mladých psů. Stopovací vodítko pak využíváme jako prodlouženou ruku při nácviku přivolání, aportování, pro nácvik neskákat nebo nekrást, ale také například pro trénink ve volné přírodě „nepronásledovat, nehonit“ (zvěř, běžci, auta, cyklisté).

    

Základní rady:
  1. stopovačku nikdy nepřipínáme na stahovák nebo ostnatý obojek. Při cuknutí by jsme si mohli psa poranit.
    V horším případě by se při útěku a zaseknutí  o strom mohl pes i zabít.
  2. ideální je připnout na pevný obojek nebo postroj, možno i polostahovák z látky, který psovi ani při stáhnutí nijak neublíží
  3. stopovačku nikdy nepouštíme z ruky, pokud si nejsme jistí, že pes neuteče.
  4. psa učíme na stopovačce idealně v prostředí kde je klid a máme přehled o našem širším okolí.
     V tu chvíli můžeme reagovat dřív než pes, právě povelem k přivoláním a odpoutáním pozornosti zatáhnutím za stopovačku a následném přitáhnutí psak sobě a jeho odměněním .
  5. Se stopovačkou  je potřeba pracovat pozitivně. Používat odměny v podobě pamlsků, oblíbené hračky a pochval.
    Používání stopovačky je opravdu běh na hodně dlouhou trať. Rozhodně nečekejte úspěch za pár dní, ale spíše měsíců, někdy i roků
  6. Stopovačka se najednou nesundavá, ale postupně se zkracuje její délka, jak se pes lepší v přívolání.
    Pes si nikdy nesmí spojit stopovačka=poslouchám / nemám stopovačku= mohu utéct.

    S výcvikem přivolání na stopovačce Vám pomohou na vašem cvičáku, nebo soukromí výcvikář.
     Tento článek je spíše informativní, že něco jako stopovačka existuje.

    Majitel tohoto webu ( autor většiny článků)  není výcvikář, a všechny články jsou psány intuitivně. 

Zajímavý článek převzaty z webu http://mazliccivpohybu.cz/
autor článku Pavla Tichá


Šikovný pomocník nejen pro pejskaře, kteří potřebují s chlupáčem zapracovat na výcviku, ale i pro sportovní kynology, kteří naopak pilují se svými psi disciplínu zvanou “stopa”. Původní účel dlouhé šňůry s karabinou, která se k tomu používá, neboli stopovacího vodítka, je opravdu ve sportu. Dnes ale takzvanou stopovačku častěji najdeme zařazenou v kategorii výcvikových vodítek a pomůcek. Dokonce ji po majitelích vyžadují i na některých cvičácích. Z mé vlastní zkušenosti můžu říct, že po něm pejskaři sahají nejčastěji právě v době, kdy s jejich chlupáči lomcuje puberta.

Stopovačka je dlouhé vodítko určené především k navigaci psa a nácviku povelů přivolání, ale i aportu a odnaučení některých zlozvyků, jako např. skákání, pronásledování čehokoli, co se pohybuje - od zvěře po běžce a cyklisty - a obstarávání si potravy v křovích a koších. Nejčastěji se setkáme s výběrem od 10 do 20 metrů a volit můžeme jak z kulatých, tak i plochých vodítek. Před tím, než se pustíme do výcviku psa na stopovačce, měl by alespoň na základní úrovni ovládat chůzi na normálním vodítku a propouštěcí povel, např. “Volno”.


Pro trénink se stopovačkou pak platí podobné principy jako pro nácvik chůze na klasické krátké šňůře, především pro začátek zvolit klidné místo a nezapomínat na odměny. Já osobně stopovačku střídám i s ostatními vodítky. Když jdeme na rušnější místo, kde potřebuji maximální ovladatelnost psa, volím přepínací či flexi vodítko. Při klasických procházkách do parku, kde psí chlupáči běhají na volno, používám stopovačku. Důležité je, aby pes necítil tah a nebyl omezen například při hře. Jde o to, aby si myslel, že má volnost. Většina pejsků není hloupých a moc dobře ví, že je má jejich pán na “uzdě”. Zde hraje hlavní roli zvyk. Na stopovačce by mělo štěně nebo mladý pes chodit tak dlouho, až ji nebude vnímat.

V praxi to pak vypadá tak, že psovi připneme vodítko a buď šňůru necháme zcela volně za ním a v případě potřeby přidupáváme, nebo držíme druhý konec v ruce. Se psem může trénovat, ale může si i normálně hrát s ostatními chlupáči. V obou případech bychom měli dávat pozor, aby šňůra nebyla napnutá jako klasické vodítko a všichni neskončili svázaní na jedné hromadě. Ze začátku jsem s tím sama trochu bojovala. Stopovačka je nejen náročná na postřeh, ať už vodítko přišlapáváme, nebo jej držíme celou dobu, ale velmi snadno se také někde pořád zadrhává nebo zamotává, nejlépe v noci do křoví. Proto doporučuju si pořídit nějakou křiklavější barvu v odstínu žluté, oranžové nebo červené, které jsou dobře vidět i ve tmě.

Co se týká alespoň ze začátku pomalejšího postřehu, šikovné je udělat si na vodítku v určitých vzdálenostech uzlíky, které pomůžou při “dobrzdění” do hustého křoví řítícího se miláčka. Většina zkušených “stopovačů” také ví, že je dobré si nechat alespoň ¼ délku šňůry za sebou, aby pak nemuseli psa honit nebo jim neutrhl při škubnutí ruku. Dobrou vychytávkou je v tomto směru určitě také postroj. Když už z mnoha různých důvodů ke škubnutí dojde nebo si jen psa potřebujeme přitáhnout (např. protože dělá, že nás neslyší, nevidí a že k němu vlastně ani nepatříme), postroj tlak vodítka rozloží a nedojde k namožení krčních svalů.

A jak to celé souvisí s počasím? Neznám pejskaře, který by si pořízení štěněte plánoval s ohledem na roční období. My jsme nejmenšího chlupáče do naší smečky přibrali v létě. Jenže nám v té době nedošlo, že období vzdoru, prvních útěků a neposlušností a tedy i tréninku na stopovačce vyjdou na zimu a zimní blátíčko. A člověk se nemusí do desetimetrové šňůry ani zamotat, aby si na sobě odnášel stejný podíl bahna jako jeho čtyřnohý parťák