Veselé historky s krvinkami

Z důvodu množení veselých  příhod a postřehů od našich majitelů.
Jsem se rozhodla založit sekci, kde Vám budu příběhy sprostředkovávat.

Elizabeth Bathory

Příběh první
naše Milá slečna chovatelka nadhodila že bysme se mohly podelyt o své zážitky ze života s Divokou krví inu dobráMoje sekce bude asi docela sverazna jelikož jsem si Elišku bral skoro o rok dřív než jsem plánoval a měl jsem přesně 50 dní na "přípravy" a 10 let zanedbany barak(vyvozil jsem 16 kontejneru bordelu) který jsem musel dat do "obyvatelneho" stavu.....
Začalo to tím že jsem Poslední víkend před příchodem vlčete vymaloval jednu místnost napojil jedny kamna na tuha paliva sehnal lednici sporák postel a z fosen vytvořil linku se drezem a v pondělí jsem jel vlakem pro mrně.....
No cesta na tří hodiny do Plzně a stejně tak zpátky s roztomilin klubickem v náručí.... a ano už ve vlaku my udělala první louzicku i bobek. A z vlaku jsme to měly ještě dva kilometry v listopadu v sichravem počasí takže jsem naší milou hraběnku nesl v natuci v dece a moji mikině a já mrznul
Přišly jsme domů a ouha já byl vlastně skoro deset hodin pryč takže v kamnech zhasly a všude zima tak šla prďola rovnou do postele. (Kterou považuje za pelisek do dnes) a samozrelne první její počin bylo cilevedome pochcani mého jediného polštáře
Inu mimino tak jsme zatopily (už první večer my kradla trisky na podpal což ji samozrejmne baví pořád) a daly jsme první Domácí stravu což bylo mleté hovězí a "šly jsme spat" po hodině kdy my byla slastne stocena na hlavě my začala kousat do ucha a ano až ven jsme to opravdu nestihly takže nejdřív důrazně fuj pak honem ven za louzicku pochvala že sousedka vylezla podívat se co se to děje a domu vytirat podlahu
Můžu Vas upozornit že první týden (samozřejmě jsem měl "rodicovskou dovolenou" jak to pojmenoval šéf ) jsme nedelaly nic jiného než louzicky a osravani každého kousku podlahy prolozene kousanim páníčka a seznamovanim se s nejdůležitějšími institucemi vesnice poštou kramem a hospodou kde samozřejmě byla už od první návštěvy jako doma protože ji všichni mazli a i ta Dobrota se sem tam najde
Jak nám štěňátko rostlo a sililo začala poznávat zákoutí domácnosti včetně otvírání dveří, ledničky trhání matrace pelisku ponožek 7my nabijecek na mobil dvou na notebok a podobně


Eibi "Easy" Nimue Wolf


13.5.2016

Easy, právě zaseklá pod postelí protože panička učí a nevšímá si jí, tak tu chvíli hysterčila, a teď právě tu běhala a mlátila s kachnou o zeď tak, až se sama praštila do hlavy. Bezmozkové individum. Sebedestruktivní chování, sebevraždené sklony (skákat z okna za sněhovými vločkami) taky, dál nesnášenlivost k pozdnímu vstávání, je to vražedkyně sousedových kapes (představ si, včera jí zapomněl dát piškot! tak si ho vzala sama), dál vyžírač cizích misek (jo, kočky máme zatím v pohodě, ty seděly metr vedle a nevěřicně zíraly na tu drzost... byť nevím, co by udělala, kdyby přišly až k ní), vyvalovač v hovnech (dneska hned dvě, to mám za to, že se jí teď pár dní nevěnuju), zloděj zmrzlých kuřat z lednice, požární hlásič, tunelář do Austrállie ( myslím, že ten podkopaný strom už další bouřku nepřežije), zhasínač světel v pokoji, když se nudí (páč ví, že pak panička musí vstát aby rozsvítila, hele, jaká bude sranda, až jí za dvě minuty zas zhasnu), tyranizátor malých psů (když se Chales nechce mazlit a tulit, tak ho zalehne a mazlí se sama, navzdory jeho vrčení... ikdyž to jde asi zařadit i mezi to sebedestruktivní chování), požírač alobalu (hermelín tak chutná nejlíp, no a co, že mi panička vyrvala sýr, dožeru aspoň tu folii), malíř surrealistických děl (dovčera jsem nevěděla, jak hezky umí ocas od bahna obarvit bílé stněny)

Vlčí deníky, 20.11. 2015
Štěně není legrace. To vám poví snad každý, kdo si to alespoň jednou vyzkoušel, nebo kdo si přečetl Dášenku. Já se naštěstí s příchodem nového člena domácnosti vypořádávám docela dobře a nemůžu si příliš stěžovat. Ovšem kombinace dvou psů, tolik rozdílných, to už je síla. Seznámím vás se situací. První, můj první, starší pes, Charles. Je to už nevrlý děda, který nesnáší psy, štěňata zvlášť. Proto jsem si k němu pořídila štěně. Zcela logické. Je to vzrůstem menší pes, plemene kavalír, a společně už máme zažitý určitý režim všeho, co je potřeba pro normální den. Druhý pes, respektive fenka, je plemene československý vlčák, z čehož vyplývá, že ve svých devíti týdnech je stejně velká, jako Charles. Československý vlčák je plemeno velmi obtížné a pracné na výchovu, proto je třeba se pečlivě věnovat psovi, už když je takhle malý a roztomilý (do chvíle, než na vás ta roztomilá pověstná psí tvář nevycení zuby a nezakousne se do kotníku. V horším případě do břicha, pokud jste se sklonili za účelem pohlazení si roztomile krčícího čumáku). Velkou zajímavostí je, že toto plemeno psa je vyšlechtěno křížením psa a vlka, takže si i v dnešní době odnáší mnoho primitivního chování. Rozhodně se nedá zaměnit se známým německým ovčákem, byť lidé často jejich názvy pletou. Momentální vlčáci mají totiž vlka zhruba osm generací zpět, což je oproti jiným psům velmi, skutečně velmi blízko. Malá Easy, jak se nejnovější postrach domácnosti jmenuje, je toho zářným příkladem. S pečlivostí, pro štěňata tak vlastní, úspěšně nabourává jak můj, tak Charlesův denní režim, navzájem se mezi sebou učí zlozvyky a oba toho zneužívají, především v noci. 

Můj den obvykle končí tak, že po sprše, jen v pyžamu, vyběhnu obalená peřinou na zahradu, nechám psy naposledy se vyvenčit a pak rychle skočím na matraci, boty si sundám až v posteli, a opatrně je položím do rohu, protože kdybych je nechala drze na zemi, padnou bohužel za vlast. Vlastě, cokoliv, co nechám v dosahu Easy, padne za vlast. Jediné, co zatím odolává, u čeho jsem nepřišla jak ochránit, jsou nohy od postele, které trpí na pokousání mléčnými roztomilými zoubky, ale dokud postel statečně stojí, nemá smysl to řešit. Důvod mého rychlého úprku je jednoduchý. Zvuk malé chňapavé dásně, která se řítí přímo za mnou. Když se konečně uvelebím v posteli (za předpokladu, že jsem nezapomněla zhasnout, jinak úprk ve stylu Indiana Jonese opakuji podruhé), nastavím si budík a jdu spát. První co slyším, než usnu, jsou tlapičky Charlese, které směřují do pelechu u postele. Za malý okamžik je cítit zadunění a řev. Easy se právě rozběhla za ním do pelechu a skočila mu na hlavu. Charles se v panice ohání a štípne jí přitom do ucha, takže řev z její strany duní v pokoji, štěně komicky poskakuje na třech nohách (v mezičase totiž zapomněla, že jí štípl do ucha), klepe se a upírá na mě vyděšené oči, které se správně hororově lesknou ze tmy. Za chvilku se situace uklidní, ale Easy se pokouší dostat se na cenné místo v pelechu podruhé. Tentokrát to udělá ohleduplněji a uvelebí se vedle něj. Usnou. Konečně. S pocitem v klidu usínám také, ovšem, opět zvuk tlap na podlaze. Už jste někdy měli tu čest, poznat kombinaci psích drápů a plovoucí podlahy? V noci to má skvělou akustiku. Podle typu chůze už jsem za těch pár dní schopná rozeznat, který pes je který, a protože tohle klapání je těžkopádné a navíc ustalo šílené chrápání, vzbudil se Charles. Asi mu bylo vedro v teplém pelechu a vedle Easy. V tom najednou škrábání. Byť je to kavalír, nějaké ty pudy mu nejspíše zůstaly, spolu se základním pudem sežercomůžešahlavnětonikomunenech, a tak má tendenci si na oné plovoucí podlaze hloubit noru. Nebo únikovou cestu do Austrálie, momentálně bych tomu i věřila. Ať jsou jeho důvody jakékoliv, otráveně jsem vstala, odstrčila ho z jediného rohu místnosti, kde neleží pelech, a opět si lehla. Druhé škrábání se ozvalo asi pět minut poté a já konečně začínám chápat nevyléčitelný chorobný strach vojenských veteránů. To čekání v tichu, jestli se ještě něco ozve nebo ne, je hrozné.
Když vše konečně ustává, troufnu si provést takovou drzost, jako je spánek. Nevím, kolik času jsem stihla zaspat, ale je noc a hlasité funění a odrážení se drápků od podlahy mě děsí. Easy se škrábe do postele. Ani jeden ze psů do postele nesmí, jednak z hygienických důvodů, a jednak z praktických, ráda mám svůj prostor. Výchovně tedy vstanu, sundám jí, nakážu: „Ne!“ a spím dál. Tedy, tak bych to udělala, kdyby mě tu někdo vůbec bral na vědomí. Štěněcí pokus se opakuje ani ne po dvou minutách. Při pátém pokusu si říkám, jestli vlastně vůbec chci štěně. Když při zhruba osmnáctém pokusu spadne Charlesovi na hlavu, a opakuje se situace s řevem, jde si Easy uraženě zdřímnout do klece. Klec je celodenně otevřená, je to v podstatě cestovní přepravka pro psy do auta, ale když zrovna není v autě, mám jí u sebe v pokoji, aby měli na výběr z víc pelechů. Vnitřek je vystlaný polštářem, ale zvenku je vyrobená z kvalitního kovu, takže je čas na změnu názoru. Skřípot kovu o plovoucí podlahu je horší než drápky. Především, když klec skřípe celou dobu, co se Easy, jako správné vlče, točí do kolečka, než si lehne. Když to vypadá, že konečně bude klid, Charles začíná opět škrábat podlahu, ale nechá toho po prvním okřiknutí a vydává se za Easy, protože když tak spokojeně spí v kleci, je to určitě lepší, než jeho luxusní měkký pelech. Protože ale on je tady šéf a on to má všechno pod palcem, nespokojí se s tím, že by tam spal na jedné hromadě, to je nepřijatelně nedůstojné. První vrčením vzbudí mě. Hned na to vyžene zubama štěně ven z klece a uvelebí se v ní sám. Uvelebit znamená udělat ještě více koleček, než dělala Easy před ním. Dotčená vlčí dáma se rozhodne, že klec obětuje, protože jí nestojí se o ni rvát, a raději mi opět skočí do postele. Tentokrát se mi trefí přímo do břicha, a když si i s pouhými šesti kilogramy váhy lehá, lituji, že jsem vůbec večeřela. V mezičase mě probudil divný pocit. V pokoji je tma, sirény nehoukají, ale psi jsou ticho. Uvažuji, jestli žijí. V tom se ozve šílená rána; někdo shodil květináč. Ráda bych slezla z posledního bezpečného místa v pokoji, ovšem bojím se. Ze tmy probleskují bílé zuby a bělmo, psi si hrají. Spíše bych to měla specifikovat, Easy si hraje, Charles se brání. Zbaběle zavírám oči, a dělám, že se nic neděje a vůbec tu nejsem. U králíků tahle strategie občas funguje. Občas. Snad. Jsou tři ráno a já jsem zcela vysílená. Situace válečné zóny a tajné operace zvané „Pokoj“ je následující: Charles spíš v pelechu. Štěně spí Charlesovi na hlavě. Já zuby nehty držím postel. Zhruba o půl čtvrté nastává sto třicátý osmý pokus vlezení do postele, opět neúspěšný, byť myslím, že dlouho už neudržím. Ne poté, co, když jsem Easy smetla z postele, se mi povedlo odhodit ji přímo na Charlese, který se vzbudil, a začali na sebe vrčet. On na ni, protože mu skočila na hlavu. Ona na něj, protože se ho snažila vyzvat ke hře, a obviňovala ho, že pouze nepochopil její styl podání výzvy. Já si cpu hlavu pod polštář a snažím se dělat, že se mi všechno jen zdá a že až se probudím, budu člověk s panickým strachem ze psů, který celý život chová jen křečky. Prosím. Když už se opět po několika minutách škrábání drápků usídlili v pelechu, ze tmy se začínají ozývat divné zvuky. Charles chrápe. Já už si na to zvykla, beru to jako takový bílý šum, něco, co nemá smysl řešit, je to všudypřítomné, ale pro Easy je to novinka a vypadá to, že si to zaměnila s vrčením jiného psa. Nebo spíše vlka. Nebo když to tak poslouchám, zní to, jako kdybyste medvědovi před tlamou vyfoukli rybu. Hluboký a velmi výstražný zvuk. Už na dálku a ze tmy vidím, jak se jí hrůzou stáhly uši a oči se lesknou do tmy takovým způsobem, že by se ani její bratr vlk nemusel stydět. Rozhodně by se ovšem styděl za to, co následovalo. Malinké štěňátko se dalo do vytí, osobně to považuji za její strategii obrany; zavyji, přijde mi někdo na pomoc. Kdyby alespoň výt uměla… Zvuk mi připomíná mé pokusy hry na flétnu ve školce. Zní všelijak, ale rozhodně není pravidelný ani melodický. Účinek to ale splnilo. I polohluchého psího důchodce to vzbudilo a tím se přehlušilo chrápání. Bude pět ráno. Easy se mi právě nacpala do rohu postele a já už nemám sílu jí shazovat. Když se to vezme kolem a kolem, je docela skromná, roh postele zas tolik nepotřebuji a aspoň budu mít vyhřívání. Navíc je zdvořile stočená do klubíčka, takže nepřekáží. Hmm, zcela určitě nepřekáží. Vzbudí mě něco, v co jsem ani nedoufala. Zvuk budíku. Pro vojáky v zákopech ten sladký zvuk ohlášení konce války, pro mě zvuk budíku. Je ráno a já jdu do školy. Jo! Přežila jsem! Alespoň to si myslím, než se pokusím vstát, a zjistím, že jsem zalehnutá. Sakra, kdy se dostal do postele i Charles? Protočím oči a hledám v rohu Easy. Zvláštní. Není tam. Propátrám tedy i zbytek místnosti. Klec – nic. Pelech – nic, jen zbytek Charlesových bílých chlupů, jako následek poslední noci. Podlaha – nic. Pak si uvědomím, že polštář neobvykle zteplal. Nevím, jak se jí to povedlo, ale s hbitostí profesionálního zloděje se mi v noci nacpala přímo pod hlavu, tak, že mě to ani nevzbudilo. Osobně bych tedy řekla, že teď by mě nevzbudilo vůbec nic, ale, kdo ví. Sklepu oba psy z postele, ignoruji jejich uražené pohledy a hledám boty, abych se mohla obout. Kde jsem je asi nechala? V ten moment se zarazím. To ne. Pomalu mi dochází souvislosti. Otočila jsem se a náhle jsem je spatřila. Byly tam. Rozcupované na maličké kousíčky, v noci padly za vlast. Snad mne i bránily. Čest jejich památce.


22.1.2016
Tak máme první historickou rvačku... 
Protože pořád hlásím, že Charles kosti nejí a Easy zatím nemá kořistnickej pud vůči psům, jen vůči lidem...

Začnu od začátku. Dneska byla vlčice poprvý sama doma na asi 10 hodin, takže vyfásla spoustu hraček, kostí, krabic a podobného, což překvapivě zafungovalo a nic kromě výše uvedeného nebylo zničené. Jen se počůrala, ale tak to nebylo zase tak překvapující, 10 hodin na 4měsíční štěně je dost. No, a aby mi nezašpinila postel, protože v ní stejně leží, když nejsem doma, dala jsem jí kosti jen nějaké nové spešl "sušené" a uzené, které by neměly udělat takový bordel. Účel splnily, postel zaneřáděnou krví a úlomkama jinejch kostí jako minule jsem neměla, a kost navíc byla očividně nějak už zpracovaná, protože se jí Easy nepovedlo rozkousnout, a zůstala v celku. Celý odpoledne si jí teda štěně tahalo s sebou, nová nejlepší kámoška prostě. Problém byl, že asi voněla jinak než voněj ty obyčejný syrový a Charlesovi taky, takže když zrovna nebyla hlídaná, ožužlával jí on. No, přišla jsem do pokoje, zavřela si k sobě oba psy a najednou řev, Easy Charlese za krk, vrčela, Charles na ní, protože on je pán domu, takže tohle nebude tolerovat, kost na podlaze... To nám to začíná brzo. Roztrhla jsem je od sebe, seřvala oba, kost zabavila a teď spolu zas ležej v pelechu a dělaj že vůbec nic, že jsou oba uražený na mě, protože kost není...


26.1 .2016 
Dneska jsme byli socializovat štěkanátek. V rámci "hnusného" focení Charles zůstal doma.

Rovnou za Evčou a Leny, takže během dneška: vlak, metro, vánice, auto, dálnice pod sněhem, kozy, ó vlčí bože, ty nebezpečné kozy, koně docela v cajku, ale sakra, ty kozy jsou tak nebezpečná zvířata... Lítala jak splašená, ale ke konci dopoledne už se přiblížila i na metr a čórovala jim nějakej chleba, co žvejkaly. Slepic si nevšímala (ale podle mě to bylo proto, že si jich nevšimla, jinak by asi reagovala jinak), koně překvapivý zlepšení, Leny jí vůbec nevadila a zkoušela jí pořád vyprovokovat ke hře. A na závěr akce, našla zmrzlé torzo srnky, takže ani nemusím dávat večeři... Emotikona grin Procupovala se do hrudního koše, než jsem k ní přilítla, protože to dělala tak nenápadně, že jsem myslela, že si jen očuchává hromadu hnoje. Otázka dne zůstává, kde se v koňském výběhu najde celé torzo srny... I s lebkou, končetinami, hrudním košem a zmrzlým masem.

8.2.2016

Asi máme na zahradě noru. Nebo nevím jak to vykouzlila. Dneska bylo celý den poměrně zataženo, schylovalo se k dešti, ale aspoň byl příjemný vzduch. Takže když jsem večeřela, vyhodila jsem Easy na zahradu, abych si uchránila alespoň ten talíř, když už nezvládám ubránit postel. Musím říct, že tyhle vzácné chvilky, kdy je štěně venku a já mám čas na úklid pokoje nebo třeba nabití mobilu - přičemž dokonce drze přes zásuvku!
Takže jsem si po večeři trošku protáhla volno a nechala jí stále na zahradě, když vtom začalo pršet. A pršet ne jen malý deštík, ale vichřice, stromy mlátily, slejvák jak blázen. Já osobně bouřky miluju, takže jsem koukala z okna, než mi došlo, že v tý bouřce mám štěně. Vyletěla jsem ven, zařvala Easy a nic. Hmm, asi mě neslyšela. Znovu, hlasitějš, pro jistotu jsem kopla i do nerezový misky, což vždycky spustí Pavlovův reflex. Opět nic, žádné cinkání obojku, ani dusot tlap. V ten moment jsem byla ve stádiu infarktu: Easy zdrhla, Easy se podhrbala, Easy zasáhnul blesk Vylítla jsem na zahradu, prohledala jí, z ničeho nic zezadu vylítlo nadšený čévéčko, jé, paničko, pojď si hrát. Z bouřky si nic nedělala, takže jsem zalítla rychle zpátky domů, za těch 10s co jsem byla venku jsem měla naprosto promočenou bundu i boty. Automaticky jsem se natáhla pro ručník, ale Easy byla suchá. A to nemyslím, že by jen voda neprotekla srstí, ona byla úplně suchá. Ani jediná kapka vody na těle. Musela tím pádem být někde schovaná, dost důkladně, ale vzhledem k tomu, že v tý části zahrady, kde byla, nic na schování se není, si asi vyhrabala noru... Zítra prohledám a dám vědět Emotikona grin Respektive, nápad s norou berte hodně s nadsázkou, měla na to jen hodinu času a navíc čistý tlapy, ne od hlíny... Ale kde se zatraceně mohla schovat?

4.3 na horách

"Jůů, ty jedeš na hory? To je bezva, lyžovat? Aha, a kde budeš mít psy? Cože, ty bereš Easy s sebou? Proč proboha? Tak to jí budeš mít někde v kotci? Počkej, ty jedeš do penzionu a ne do vlastní chaty? A kde bude? Jakože jí necháš několik hodin samotnou v penzionu, který má rekonstruovaný nový pokoje? Ty ses asi zbláznila? A měla jsi jí už takhle někdy aspoň? Cože, že to bude poprvý? A to si vážně myslíš, že to budeš mít bez práce?!"
Taková byla asi reakce, když jsem se svěřila kamarádům i známým. Tenhle týden jsem využila poslední možnosti volného času před maturou a jela jsem si "odpočinout" na hory. Lyžovat. No, nastala tradiční otázka, co se psama? Loni mi dal Charles jasně najevo, že on a sníh možná byli dřív kamarádi, ale nyní už určitě ne, proto jsem měla jasno, že ho na hory vzít nemůžu, byl by nešťastný. Naštěstí mám vstřícnou rodinu, takže po domluvě jsem ho mohla nechat na hlídání mámě a nebát se o něj. Ovšem, co s vlčicí? Původně jsem jí chtěla nechat taky doma. Jenomže vstřícnost má své meze a já nemůžu chtít po rodičích, aby venčili každého zvlášť, jak to dělám já, a aby jim věnovali určitý čas každý den pozornost. Protože Charles už je po několika měsících se štěnětem unavený, Easy naopak nabitá energií, špatně se to kombinuje. Další možnost tedy byla dát jí na hlídání k někomu. Ale co si budeme namlouvat, tenhle věk je stále ještě zranitelný na jakýkoliv kiks ve výchově a týden je hodně dlouhá doba na to, něco neúmyslně zkazit. A pokud po ní má někdo vyjet na procházce, nebo prostě věc, kterou stejně neovlivním, raději u toho budu, než si pak vyčítat, že já bych to ohlídala lépe. Proto padlo rozhodnutí, Charlese nechám doma, Easy jede se mnou.
V dnešní době už není problém sehnat penzion, kde by brali psy, navíc jsme měli ubytování bez jídla, s kuchyňkou, kde kromě nás a dalších ubytovaných nebyl nikdo další, jako třeba personál. Když jsem tohle pověděla mému okoí, všichni se zasmáli, protože tomu nevěřili. Jak to prý budu dělat? Jak si to představuju? No jednoduše, ráno vyvenčím, pak jí zavřu do pokoje, zalyžuju si, v poledne se stavím, vyvenčím, pak opět na lyže a večer už společně někam do restaurace na večeři, se psem, a nebo na procházku. Nevěřila bych, kolik reakcí tohle mé troufalé sdělení vyvolá. Nechat pětiměsíční štěně vlčáka na pokoji okolo 5-6 hodin celý týden?
Abych to už neprotahovala, týden DOOPRAVDY probíhal nakonec takhle. Ráno jsem jí vyvenčila, původně jsem chtěla tedy dělat dlouhé únavné procházky, ale nakonec mi na to nestačila i s lyžováním kondička, byla jsem ráda, že jsem jí vzala okolo Pece k lesu. Od cca 8 do 14 jsem lyžovala v kuse, bez přestávky na oběd, která zbytečně zdržovala, a bez venčení Easy, protože cesta do penzionu byla zdlouhavá. Na to odpoledne jsem k ní tedy rovnou šla, na pár minut jí vyvenčila, zkontrolovala pokoj, k obědu jsem si hodila tradiční čínskou polívku a potom až šla venčit pořádně - to znamená okolo 10km denně minimálně. Prozkoumávat okolí Krkonoš se psem, kterého tohle toulání baví, je pro mě příjemná novinka. Večer pak jen návštěva některé restaurace na teplou večeři, musím říct, že nikde neměli se psem jediný problém - samozřejmě, Easy vzorně ležela pod stolem a spala a nedělala bordel.
Takže za mě můžu říct, že proč ne? Se psem na lyžích to funguje taky super, člověk se toho jen nesmí bát prostě... Existuje nějaký konkrétní důvod, proč by zrovna vlčák měl mít jiné podmínky než jorkšír? Prostě někam jedu, tak jede se mnou, už v 5 měsících, protože kdy jindy... Samozřejmě, riziko, že bordel udělá nebo něco zničí tu je, ale já si psa pořídila jako parťáka a ne jako doplňek domů. S tím hold souvisí fakt, že jí to "parťáctví" musím naučit už od mala, že je zvyklá na všechny možné situace, i to, že jí zavřu někde v pokoji a očekávám, že nebude výt ani škrábat ani ničit, protože si pro ní přece přijdu a pak bude legrace a zábava.
Jinak k tomu škrábání, první den když jsem jí tam zavřela a odcházela, tak kňučela a skákala na dveře, ale tak 5 min a potom si lehla a byl klid. V pátek už jsem jí zavřela a automaticky si šla lehnout, ani jí to nevadilo, jde o to jen vytrvat a nedat na sobě znát, že je to nějaký výjimečná situace. Doma je taky zavřená, když jsem ve škole, proč by to teď mělo být jiné?
Jaký na to máte názor vy? Vzala jsem tenhle příspěvek lehce vyzývavě a prudičsky, přiznávám, ale to v reakci na nejmenované lidi, kteří se na mě téměř osočili, proč jsem si proboha pořizovala čévéčko, nebo vůbec psa, když chci lyžovat a ne jen se věnovat psovi 24h, a že s psem typu čsv teď smím jen jezdit pod stan a prakticky s ním radši nechodit mezi lidi a veřejnost... Protože na nic jiného ti psi nejsou. Tak odpovídám: jsou.
K fotce, klasická kýčofka, vlčák se Sněžkou... Máme nově půjčený postroj (díky chovatelce :)) na zápřah, samozřejmě ho ještě nevyužívala, je jí i větší zatím, jen jsem jí ho na delší výlety občas nechávala nosit na zádech, ať si zvyká, že postroj = dlouhá procházka, a měla ho ráda. Tohle konkrétně asi 15km výlet na Liščí horu