Články‎ > ‎

Elektrický obojek - ano

Tento článek mám z dovolením autora pana Jiřího Čertíka, zapůjčeno z jejich stránek o krásné, povahově úžasné a vyrovnané fence Xí "Rakše" od Úhoště. Originál článku najdete zde.
Najdete v něm kladný pohled na používání Elektrického obojku.

Elektrický obojek aneb Kousnutí na dálku


Trocha hysterie

Je čas, abych zapsal svou zkušenost s elektrickým obojkem. Pročetl jsem totiž několik vášnivých diskusí již před jeho pořízením i po jeho vyzkoušení a zdá se mi, že to hlavní, co diskutujícím chybí nejvíc, jsou praktické zkušenosti s jeho použitím. Internetové diskuse o těchto obojcích ovládli zarputilí milovníci “zviřátek”, kteří by něco takového “nikdy nepoužili”, pochybují o příčetnosti lidí, kteří elektrické obojky používají, a pokud by měli moc, tak vydají zákon, který elektrické obojky zakáže.Je čas vnést do diskuse trochu racionality. Popíšu nejprve stručně funkci tohoto nástroje, přidám důvody, proč jsem se ho rozhodl vyzkoušet, vysvětlím, jak jsem ho nakonec používal, jaké jsou s ním potíže, a co si o něm nyní myslím.

Co je elektrický obojek?

V Česku se vžil název elektrický obojek, občas se objeví přesnější název elektronický obojek, Američani mu říkají výcvikový obojek a asi nejlepším popisem jeho funkce je “kousnutí na dálku”.





Obrázek se všemi součástmi zakoupeného přístroje: obojek s malou krabičkou, ve které je přijímač a dvě peckovité baterie, z krabičky trčí dvě elektrody (v popředí jsou jejich delší varianty na dlouhosrsté psy), vpravo je dálkový ovladač s volbou intenzity impulzů a tlačítky na zvukový signál [3] a elektrický impuls. Vlevo dole devítivoltová baterie do ovladače

Obojek se připíná na krk, elektrodami do srsti psa. Pokusně je třeba nastavit vhodnou délku obojku tak, aby elektrody přiléhaly, ale neškrtily. Dálkový ovladač je nejlépe zavěsit na krk pána, aby mu byl ovladač okamžitě po ruce. Ovladače mívají běžně dosah od 50 do 600 metrů.

Po krátkém stisku tlačítka na ovladači projede mezi elektrodami obojku impuls o síle, nastavitelné na ovladači. Při delším stisku tlačítka následuje série impulsů, trvající dokud držíte tlačítko stisknuté, maximálně ale jenom 8 vteřin.

Tento model ovladače má 10 stupňů intenzity. První necítím ani na vlhké kůži, druhý trochu bolí, třetí už bolí dost. Když k elektrodám připojíte přiloženou kontrolní doutnavku, tak podle změn intenzity svícení můžete odhadnout rostoucí intenzitu impulsů.

Proč jsem se rozhodl obojek použít

Ze všech knih o psech, které jsem si pročetl, jasně vyplynulo, že každý z autorů zažil situaci, kdy neváhal použít doslova cokoli, aby psa upozornil, že musí pána poslechnout. I sám plamenný odpůrce elektrických obojků Rudolf Desenský [5] se přiznává, že po psu klidně hodí i cihlu a zraní ho, než aby ho našel myslivcem zastřeleného. A slavný etolog Konrad Lorenz [6], který psy miloval a choval celý život, neváhal po neposlušném psu střelit vzduchovkou. Elektrický obojek je proti cihle i olověnému broku civilizovaná pomůcka.

Máme Rakšu - desetiměsíční fenku československého vlčáka [4]. Po několika diskusích s různými majiteli psů tohoto plemene jsem i já došel k závěru, že klasická metoda s výhradně pozitivní výchovou (pochvaly, mlsky, hračky...) je sice výborná, ale má své limity. Někteří majitelé to sami přiznali, u jiných jsem to odhadl z různě vyhýbavých reakcí: čistě pozitivním přístupem se těžko dosáhne stoprocentního přivolání.

Usoudil jsem, že když chci mít za společníka takového svobodymilovného skoro-vlka, tak ho nechci odsoudit k trvalému životu v kotci, nebo na vodítku. Po přivolání musí ovšem poslechnout na první pokus a to vždy, za každé situace. Je to totiž poměrně velký pes a se svou vlčí podobou by mohl leckoho k smrti vyděsit.

Jak jsem obojek použil

Obojek jsem Rakše poprvé nasadil, když jí bylo 5 měsíců, a nosila ho pak na vycházky vypnutý celé dva měsíce, aby ho přestala vnímat. Což se povedlo, dodnes ho ignoruje, jak při nasazování, tak během nošení.



3O.1.2010, Rakše je tady 6 měsíců a chudák fotograf jejímu jazyku neunikne. Krabička (prozatím vypnutého) elektrického obojku je vidět pod bradou.

K prvnímu použití jsem se odhodlal, když jí bylo 7 měsíců. V té době jsem ji bez problémů přivolal a velmi dobře chápala, co se po ní chce. Musel jsem se ovšem vyhýbat situacím, při kterých by byla schopná dát přednost nějakému lákadlu (malým dětem, laskavým paničkám, všem psům, zajícům, srnkám... ) před mým příkazem.

Zkušeným asi nemusím vysvětlovat, že u psů při jejich rozhodování zda poslechnout hodně záleží na poměru obou vzdáleností: té k lákadlu a té k pánovi. Stačilo tedy předvídat, Rakšu pozorně sledovat a včas přivolat. Když jsem párkrát promarnil pravý okamžik, tak se Rakša na mé přivolání jenom podívala, zaváhala a pokračovala za lákadlem. Rozhodl jsem se tedy obojek používat přesně v těchto situacích, kdy přitažlivost lákadla bude větší, než prozatím dosažená poslušnost.

Výsledek byl nečekaně rychlý. Došlo jen na 3 dálková kousnutí v několika prvních dnech a po 14 dnech na další dvě. Evidentně zkoušela, jestli na svou nově nabytou schopnost nezapomenu. Od té doby nic, víckrát se nestalo, že by nepřišla.

Obvyklý průběh akce byl takový, že po impulsu vykvikla, já zopakoval (ústní) přivolání, ona pokorně přiběhla a byla mohutně pochválena [1].

Nyní už nošení elektrického obojku občas vynechávám, i když ho zatím nechci vysadit úplně z obavy, co přijde během psí puberty...

Za vrcholné výkony její současné vlčácké poslušnosti (bez použití obojku) považuji:
  1. návrat od pronásledované srnky (už dvakrát a nemusel jsem nijak křičet),
  2. odvolání dva dny hladové Rakši od syrového kuřátka,
  3. přivolání k otevřenému kufru auta (velmi nerada v něm jezdí).

Problémy

Hlavní problém jsem měl s vlastním sebeovládáním. Jak jsem měl zpočátku strach, abych jí neublížil tím “strašlivě nebezpečným“ nástrojem, tak jsem byl nervózní, což ona samozřejmě poznala a do žádných lumpáren se nepouštěla. A když už jsem potom ovladač použil, tak mi nedošlo, že jsem nastavil příliš nízkou intenzitu, ona nic necítila a já jsem ovladač skoro promáčkl zlostí.

Druhý problém je vážnější. Psem pociťovaná intenzita výboje, tedy velikost bolesti, je velice proměnlivá. Vedle proměnlivé těsnosti dolehnutí elektrod na kůži (zvlášť u silně osrstěných vlčáků), jsou velké rozdíly v okamžité vlhkosti vzduchu a srsti. Sami na sobě si to můžete vyzkoušet, minimálně onen vliv vlhkosti. A určitě bude záležet i na konstituci konkrétního psa. A k tomu navíc klesá intenzita výboje se stupněm vybití baterek v obojku. Před každým nasazením obojku proto dávám nejprve testovací ránu sám sobě a nastavím podle toho počáteční intenzitu [2].

Obojek doporučit, či nedoporučit?

Podle mne: jednoznačně doporučit.

Jako spousta jiných lidských vynálezů je i tento nebezpečný, ale je jen na nás, jak ho použijeme. Normální člověk, který i jen chvilku žije se svým psem, se určitě nejprve zamyslí, jak takový přístroj použít. A bude pak především sledovat reakce psa.
Je asi dobré mít při prvním pokusu s obojkem psa na vodítku než zjistíte, jak reaguje na impulzy. A bez vodítka experimentujte jenom v případě, že už máte se psem vybudovaný pevný vztah; aspoň takový, že se k vám pes běží uklidnit, když se něčeho lekne.

A nebojte se, normálního psa jeden váš omyl nezkazí.

Internet je dnes plný zkazek o psech zničených tímto obojkem. Já bych ale zásadní odpůrce elektrických obojků - na základě jejich projevů v internetových diskuzích - rozdělil do dvou skupin. První skupina o obojku nic neví, ale bojí se slova elektřina. Těch je nejvíc. Druhá skupina (mnohem menší) princip elektrických obojků pochopila, ale bojí se, že většina lidí jsou hlupáci, kteří by obojek používali špatně.
Já jsem přesvědčen, že správně 'kousat na dálku' se může naučit každý a že výsledek za to stojí. Rozhodnutí je na vás.




Rakša už trvale běhá na volno bez náhubku a přivolávám ji teprve tehdy, když mám pocit, že by z ní lidé, které potkáme, mohli mít strach. Nebo že by je - při své přítulnosti - mohla celé zmazat a oblízat.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky

[1] Ocituji ze svého mejlu ze dne 26.2.2010, kde jsem detailně popsal postup použití: “...zdá se, že ten elektronický obojek byl dobrý tah. Dnes jsem již podruhé dosáhl přivolání od maximálně přitažlivé věci - kuřátka. A to po včerejším celodenním hladovění! Průběh:

  1. odběhla s kuřátkem za domeček (zahradní domek, takže nebyla vidět a byla asi 20 metrů daleko),

  2. nereagovala na dvě zavolání (druhé zlobným hlasem, podle Desenského zásady ‘dvakrát a dost’),

  3. dostala pár ran (opakovaný impuls, viz [2]), zavolal jsem ji normálně a už vidím jak ke mně rychle běží,

  4. pochválil a propustil - rychle se vrátila ke svému kuřátku,

  5. po chvilce zavolám zase - nic,

  6. zavolám rozzlobeně a hleďme, už přede mnou sedí, bez nutnosti trestat.”

[2] Naše Rakša impulsy registruje teprve od intenzity 5 z 10 možných. A reaguje teprve na opakovaný impuls (při delším stisku ovladače). Neumím posoudit, zda to je způsobeno jen její menší citlivostí na bolest, ale je fakt, že u zvěrolékaře si zatím nikdy nevšimla, že jí píchají injekci, nebo berou krev. Také je zajímavé, že v návodu sám výrobce doporučuje začít zkoušet reakce psa na intenzitě 5. Slabší psí reakce na impuls vypadá jako ohnání hlavou po komárovi, silnější jako bolestivé zakníkání nebo vyštěknutí. Pokud jste někdy viděli psa, jak reaguje na elektrický ohradník okolo koňské či dobytčí pastvy, tak víte o čem mluvím. Ovšem s tím, že - aspoň náš pes - nikdy na impuls z obojku nereagoval ani zdaleka tak nešťastně, jako na impuls z ohradníku.

[3] Zvukový signál obojku jsem úmyslně nikdy nepoužil. Jednak je Rakša natolik chytrá, že by brzy poznala, že s uposlechnutím stačí počkat až na zvukový signál, který nebolí. Jednak nemám v úmyslu obojek používat trvale jako nějaké dálkové ovládání psa pomocí zvukových signálů (což by jistě šlo). 

[4] Československý vlčák. Díky úmyslnému přibrání vlčích genů je to dnes patrně nejméně degenerované psí plemeno. Bývají to inteligentní, aktivní, komunikativní psi se silnou vazbou na (lidskou) smečku. Ale i s vlčí opatrností, vytrvalostí a loveckým pudem. Víc o Rakše i plemeni na webu raksa.certik.cz

[5] Rudolf Desenský: Jak poznat psí duši, http://raksa.certik.cz/literatura/desensky

[6] Konrad Lorenz: Život se psem, http://raksa.certik.cz/literatura/lorenz

[7] Obojek na webu: http://www.mightypets.com/product.asp?3=768#feat