VI. Fotíme psy /od Helena Hubáčková

článek napsala Helena Hubáčková - http://sotis.eu

Po delší době přidávám opět článeček ze soudku rad a tipů. Je to kousek archivní psaný pro jeden fotoserver o focení psů obecně, ale to snad až tak moc nevadí :) Zmíněné rady lze určitě aplikovat i na focení ČSV.
I když tématicky tento článek s mým seriálem o focení ČSV samozřejmě souvisí, není jeho přímým dílem, tedy je bez pořadového čísla. Přeji příjemné počtení...

Domácí mazlíčci, zvlášť pejsci, jsou poměrně častým námětem fotografování nadšených amatérů. Ale ani fotografovat zvíře tak snadno dostupné, jako je pes, není vždy hračka a výsledné snímky se mohou lišit dost diametrálně.
Fotky psů by se daly nahrubo rozdělit do 3 kategorií: popisný portrét, z běžného života a akční foto.

Portrét

Shiba InuPrvní kategorie je relativně nejsnazší. Snadnost spočívá v tom, že je třeba zachytit psa pouze tak, jak vypadá a staticky. Relativní je naopak to, že pes často nehodlá být statický a už vůbec není ochoten na pokyn fotografa patřičně natáčet hlavu, otvírat či zavírat tlamu nebo držet ocas v požadované poloze.

Portrét by měl být čistý a dostatečně popisný, tedy by měl zachycovat co nejvíce z toho, jak pes skutečně vypadá. V obraze by mělo být co nejméně rušivých prvků. Je tedy třeba vybírat vhodné prostředí pro focení a používat pokud možno delší ohnisko a nízkou clonu pro dosažení malé hloubky ostrosti a vypíchnutí fotografovaného psa proti pozadí. Snímat je vhodné zhruba z roviny očí psa – podhled ani nadhled u popisného portrétu nepůsobí dobře. U malých plemen či štěňat to znamená, že je třeba si lehnout i na břicho.

Málokterý pes dokáže nehnutě stát či sedět a dívat se tam, kam zrovna potřebujeme. Je vhodné tedy „zaměstnat“ 2 pomocníky. Jeden psa drží na vodítku (volíme co nejméně nápadné, včetně obojku), druhý na sebe vhodným způsobme psa upoutá a případně se může podle našich pokynů mírně posouvat, abychom dosáhli pouhého natočení hlavy psa žádoucím směrem.

Basenji

Pokud fotíme psa konkrétního plemene, je dobré zjistit si něco o charakteristických plemenných znacích, abychom je na fotce pokud možno zdůraznili. Zrovna tak je třeba dát pozor i na to, abychom nezvýraznili nevhodným způsobem focení ty znaky, které jsou naopak považované za nedostatek či vadu.

Důležité je rovněž světlo. Mělo by být takové, aby rozhodně nerušilo – tedy pozor na nevhodné stíny či nadměrné odlesky. K některým plemenům lesk srsti ale naopak patří a dodá jim na eleganci – ale vše musí být s mírou.

Z Běžného Života

Parson Russel teriér - štěňata v trávěOznačení není asi nejvýstižnější, ale zahrnula bych do této kategorie v podstatě všechny snímky, které nejsou vyloženě akční či nemají funkci popisného portrétu. V těchto fotografiích by měl být co nejvíce patrný přínos autora. Pro běžného fotoamatéra je to žánr mezi těmi psími asi nejzastoupenější.

Československý vlčák

Zde není třeba dbát striktně na typické znaky daného plemene a často je i žádoucí nějaká souvztažnost s okolím, v kterém je pes focen. Výrazným tvůrčím prvkem je opět hloubka ostrosti, ale tentokrát od téměř minimální až po maximální, světlo a úhel záběru.

Minimální hloubka ostrosti může psí fotografii posunout až téměř ke snímkům abstraktním, naopak velká HO umožňuje psa začlenit do prostředí a dát do souvislosti s dalším dějem na fotografii.

Světlo je snad nejdůležitějším pomocníkem fotografa. Zajímavým či netradičním nasvícením lze například z popisného portrétu udělat emotivní záležitost. Světlo je zkrátka důležitý tvůrčí prvek.

Co se týká úhlu záběru – dalo by se říct, že snímáním z roviny očí psa se nedá snad nic zkazit. Podhled nebo nadhled může snímku ale dodat zcela "nový rozměr" - záběr je ale třeba si dobře rozmyslet a záměr by měl být zcela patrný, ne zaměnitelný s chybou fotografa. 

Akční Foto

Výběrová soutěž MS FCISnímky obvykle velmi atraktivní, protože na nich bývá zachycen rychlý pohyb, nezřídka takový, který naše oko není běžně schopno zaznamenat.

Tato kategorie je ale díky tomu také nejtěžší, protože klade nároky jak na pohotovost fotografa, tak bohužel i na jeho vybavení. Výhodou je rozhodně rychlý autofocus s možností kontinuálního doostřování. Rovněž možnost sledovat v optickém hledáčku reálný obraz přijde vhod, zvlášť při sériovém snímání. Lépe se tedy takové snímky budou pořizovat se zrcadlovkou, než s kompaktním fotoaparátem – čímž nechci říct, že s kompaktem to nejde – je to pouze o něco těžší (často ale bohužel nesrovnatelně). Právě majitelům kompaktů může pomoci předostření na místo, kudy víme, že se pes bude pohybovat. Pak už stačí jen pohotově zmačknout spoušť.

PanningPokud bychom se měli zmínit opět o HO, světle a úhlu záběru, platí zde v podstatě totéž, co u kategorie předchozí. U pohybu přichází na řadu ale ještě další velmi důležitý faktor, a to je čas závěrky. Použitím velmi krátkých časů pohyb jakoby zmrazíme, což už nemusí být vždy zcela ku prospěchu a snímek může působit až sterilně. U „zmrazených“ snímků je vhodným oživením stříkající voda či odletující hlína (písek atd.) – snímku to dodá na dynamice. Použitím poněkud delších časů lze dosáhnout částečné pohybové neostrosti, která opět zvyšuje dynamiku fotografie. Jakousi speciální kategorií je panning. Používají se při něm časy hodně dlouhé (1/30 -1/60s) a fotoaparátem se tzv. švenkuje. Fotograf tedy jde s pohybem psa a ostří mu na hlavu. Výsledek je takový, že vše, kromě hlavy, je pohybově rozostřené. Pannig je velmi náročný především na fotografovu pevnou ruku (neostrost smí být pouze horizontální – vertikálně je třeba se neostrosti vyhnout) i schopnost udržet pohybující se zvíře v hledáčku a pokud možno ve správné kompozici. Velkým pomocníkem zde jsou objektivy s kvalitní stabilizací.

Ostření A Kompozice

Parson Russel teriérNa závěr jsem si nechala pár vět k ostření a kompozici, tedy i případnému řezání, protože tato pravidla platí víceméně obecně.

V rovině zaostření by se VŽDY měly nacházet oči psa. To vlastně platí pro všechny živočichy (člověka nevyjímaje), protože oči jsou pro naše vnímání velmi důležité a jejich nezřetelnost nebo neostrost může zkazit celý dojem z jinak výborné fotografie. U popisného portrétu by ostrý měl být celý pes nebo celá hlava (zvlášť u záběru zepředu by se do HO měly vejít jak oči, tak tlama).

Výmarský ohař

V kompozici bývá asi nejvíce chyb. Je to dáno i tím, že zcela pevná a striktní pravidla ani nelze stanovit, a tak, co je pro jednoho chybou, pro druhého je naprosto v pořádku.

Přesto se lze držet několik základních zásad, jejichž porušování by mělo být záměrem se zcela jasným cílem:

  • Pro popisný portrét by se dalo utvořit pravidlo „před a nad více“. Vysvětlení tuším není nutné ;)
  • Ve směru pohybu a pohledu by mělo být vždy více místa.
  • Pokud zvíře nevyplňuje cca 2/3 snímku, vyhýbejte se středové kompozici.
  • Snímky „natěsno“ nepůsobí dobře.
  • Pozor na doteky linií s okrajem fotografie.
  • Pokud je třeba řezat, neměl by řez přetínat vyčnívající části těla (nohy, uši, ocas) – buď je zachovejte celé, nebo odstraňte úplně.
  • Při záběru pouze na část těla psa, se lze zhruba držet třetin – stojícího nebo ležícího psa lze říznout v oblasti lopatky (přední nohy jsou celé).
  • Portrét hlavy by měl být včetně krku, nejlépe až k předhrudí – (je to místo mezi ramenními klouby, kde lze nahmatat rukojeť kosti hrudní) - hlavy říznuté někde pod bradou obvykle působí velmi nedobře.
  • Nebojte se využít zlatého řezu k umístění hlavního děje, oka či hlavy psa.
  • A nakonec – dejte pozor na pomyslný ořez částí těla schovaných v trávě, sněhu apod. I když nejsou nohy či jiná část těla vizuálně uříznuty, na snímku pocitově chybí a to nepůsobí dobře.