Začátečníci a československý vlčák

Uvítáme příspěvky i návštěvníků, kteří by se chtěli o své začátky podělit :)
Každý rok přibývají noví zájemci o plemeno čsv.
Tato sekce doufám pomůže odhalit, jestli má člověk psychické předpoklady k vlastnění vlčáka

Položila jsem svým kamarádkám ,  u kterých vím, že čsv je defakto jejich první pes  pár otázek:

Jak ses o plemeni dozvědela A jake bylo tvé 1 setkaní Jak sis vybirala chovatele a dal ti dost info do začatku? Pomohl ti? Jaké byly nejhorší chvile? Úspěchy Byla chvíle kdy si chtěla psa vrátit? Vše vzdát? Litovala si porizeni csv? Vyčíitali ti ho kamarádi/rodina Rekla by si,ze si čsv může pořídit začátečnik a na co by si mel dat majzla? Co čekat,co by mel splňovat ?


Ty samé otázka jsem položila i sama sobě. Takže i já přidám svůj pohled na situaci.




Terka a Arya Arqeva

 
http://img21.rajce.idnes.cz/d2103/8/8692/8692543_df54b0acbf70d631cb4fa3c53b941423/images/92420.jpg?ver=4
Já se poprvé setkala s čsv někdy v 1997 v 8 letech v Pražské ZOO. Byla jsem s rodiči na obědě a vedle nás jedli tamnější ošetřovatelé, jedné z nich u nohou ležel vlk. Byla jsem jím fascinovaná, nikdy jsem vlka takhle zblízka neviděla, vždy jen ve výběhu. Rodiče mi ale řekli, ať se jdu zeptat co to je za zvíře a tak jsem šla. Byl to mladý pes čsv, pro mě to nejkrásnější plemeno co jsem viděla. Tehdy jsem byla, ale ještě posedlá koňmi a tak psi museli 10 let počkat.
Po 10 letech jsem slavila 18 té narozeniny a nejhezčí dárek bylo setkání s dalším psem plemene čsv. Místo v objetí přítele jsem strávila večer na zemi u psa, bylo to skvělý setkání a majitel, který začal chodit s mou kamarádkou, mě o pár týdnů později vzal na Klubovou výstavu čsv v Roudnici nad Labem. A osud byl zpečetěn. 
Každý víkend jsem se začala scházet s Pražskými majiteli čsv, jezdila na jejich setkání, svody, bonitace a po výstavách.
Přiznám se, že jsem si prvního chovatele a sním svou první fenu Aryu nevybírala, ale po roce a půl okounění kolem  čsv jsem byla zlanařena, že chudinka malá ve 4 týdnech nemá ještě toho životního spolubojovníka. 13.4 jsem poprvé viděla Jiřinku, její chovatelku a 30.4 už sem si domů vezla své první jakovlče. Jiřka mi byla vždy po ruce když bylo potřeba, stejně jako spousty mých kamarádů s čsv.
Musím říct, že začátky se rovnaly peklu, moje malé roztomilé vlče bylo v reálu uvrčená příšera, která měla svůj názor naprosto na vše a nebála se mi to dát i krvavým kousnutím najevo. Probrečela jsem spousty nocí a chtěla ji mockrát vrátit. Rodina mi ji vyčítala, že to není pes, ale vlk a ať ji laskavě vrátím. 
Největší úspěch bylo, že po 3 těžkých měsících společného soužití,  se vše v dobré obrátilo a já našla tu nejlepší kamarádků, úžasnou osobnost, která mě toho tolik naučila. Čím byla starší, tím byla úžasnější. Byla to věrná a spolehlivá kamarádka a já milovala každý den po jejím boku. Dělali sme toho spolu spousty, měli hrozně moc zážitků. Arya udělala vše, co jsem vymyslela a co jsme po ní chtěla.
Dnes už mohu říct, že jejím pořízením jsem udělala to nejlepší rozhodnutí ve svém životě.
Za mě ano, čsv si může pořídít začátečník, ale musí často bojovat sám ze sebou, i proti rodině. Ne vždy to je taková zábava, ale pokud člověk něco chce, musí si to vzít, čekání ničemu nepomůže a nikdo vás na život s čsv nepřipraví. 
Výsledek stojí rozhodně za to. Ve 2 letech jejího života jsem si pořídila druhou fenku Ebi.
O Aryu jsem bohužel díky zlobě lidí přišla, ale na čsv nezanevřela a k Ebi přibyla fenka Ciri. Každé čsv je jiné a holky mě určitě na výchovu Ciri tak úplně nepřipravili i ona dokáže nemile překvapit a dostat mě do úzkých.


Lucka a Attila Sirius s Divokou krví

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/DSC_0219.jpg?ver=2

Dozvedela jsem se o vlčákovi díky Teky která je kříženka čsv a já jí chtěla najít co nejpodobnějšího psa vzhledem i povahou, koukala jsem na inzeráty ovčáků a vypadla tam tvoje chovka pak to už bylo jasné Terka jako chovatel mi pomohla nejen v začátcích, ale je tu pro mě neustále a i v 1 ráno my vysvětlí problém se psem v klidu a po miliontý :)) Nejtezsi bylo kdyz 4 mesíční attila chytil za ruku malého Jiříka, to byl moment kdy jsem vážně uvažovala o svojí neschopnosti takovým situacím bránit. Chtěla jsem vše vzdát, ale láska vše překonala i roztrhaný lino pyšná jsem na svého psa pořád, položil by za mě život, je to ten nejvěrnější kamarád, žádný lidský se mu nikdy nevyrovná.. Rodina mi ho vyčítá, ale je to můj pes a zvykli si nemilují ho jako já ale pochopili, že nemá cenu zkusit ho přede mnou jen pohanit :DD vyletím jak čert z krabičky a začátečník ano, ale třeba spíš fenu a určitě bych trvala na cvičáku, nepřidou mi nevychovatelní. Mají jen svou hlavu 

- Attila byl paničkou vrácen ve 2,5 letech...

Nikol a Faylin Vlčí tlapka

1- Asi před 7 lety jsme se s kámoškou nudily na intru,tak jsme projížděli plemena psů a úchvatil mně vzhledem ( od mala jsem chodila v zoo jen za vlkama). Tak jsem se koukala na informace,články,pak začla jezdit na výstavy,ptát se chovatelů a bylo jasno.
2- První setkání bylo na výstavě v Litoměřicích. Úžasný pes,se světlým okem,v klidu ležící. Při hlazení držel,nebo dával pusinky.
3- Chovatele jsem si vybírala ne webovkách klubu ČSV. Pár jsem si jich napsala,poté jsem je začala obepisovat. Pár ní potom,dala kamarádka fotky na fb,jak fotila fenky z Vlčí tlapka-uviděla jsem Aileen a bylo to jasný-od tý musim mít štěně!
Monča mi určitě hodně pomohla,poradila se všim co jsem potřebovala vědět
4- Nejhorší chvíle byla,když nám ve 3 měsících zdrhla za zajícem :D Úspěchy beru všechny,co se nám zatím povedlo,patří mezi ně i různé triky ale hlavní je první výstava- Mezinárodní výstava v Praze- V1,CAJC a BOJ
5- Vrátit jsem ji chtěla stokrát :D Za zdrhání za zvěří,kousání,hrábání v záhonech,prostě řečeno-pubertální čévo :D
6- Určitě pořízení nelituju,hodně se toho od sebe naučíme a hlavně je to splněný sen.
7 - Nikdo mi nic nevyčítal a kdyby ano-je to moje věc
8- ČSV si může pořídit začátečník-sama jim jsem. Hlavně si něco přečíst-i když na jakovlka se přes články připravit nedá. Určitě nejít na výcvik drilem ale nejlépe pozitivkou a mít stále u sebe mlsky. Čévo to určitě někdy zkouší,ale vždycky jsme se domluvili-po dobrym. Faylinn je náš miláček,hrozně ráda se mazlí,tulí ale i se hádá


Kristýna a Elke hi-Blaid s Divokou krví

( dcera Attily a Banshee)
Jak ses o plemeni dozvěděla?
Existenci psa s podobou vlka jsem zaregistrovala už v době „mládí“. V podvědomí vytanul cca před 3 roky, kdy jsme otevřeli s přítelem vážnou debatu o pořízení si psa.
Jaké bylo tvé 1 setkaní?
Naše první setkání proběhlo v chovatelské stanici v Praze, kde jsme potkali tyto nádherné psy. Velikost jejich výběhu a jejich zdánlivá plachost mě měly už tehdy varovat.
Jak sis vybírala chovatele a dal ti dost info do začátku? Pomohl ti?
Popravdě jsem prvního chovatele vybrala na základě vzdálenosti od bydliště a internetových stránek. Po zjištění, že majitel má zřejmě kvalitní odchovy jsem nic moc dalšího neřešila a jela se s chovatelem seznámit. Nemohu říci, že by se jednalo o negativní zkušenost, to ne, ale získala jsem dojem, že je to opravdu kvalitní chovná stanice a člověk (já), který má v úmyslu pořídit si psa jako přítele a nikoli něco čím se bude chlubit, není v elitním spolku vyhledáván. Zřejmě osudem jsem zahlédla na internetu nabídku na štěně bez papírů a moje duše, která vždy fandila outsiderům se jala zjistit, proč pes nemá papíry. Nakonec mi bylo vysvětleno, že se jedná o „dítě z lásky“ od zdravých rodičů. Tak jsem se prostě rozhodla, že to osudu nedaruji a toho zmetečka si prostě vezmu!
A co se tohoto chovatele týká, možná si podkopávám stoličku, ale řeknu vám jak to bylo. Chovatelé a potažmo tedy i majitelka rodičů naší malé my byly velmi sympatické. Situaci kolem štěňat vysvětlily a já měla jasno, že tyhle lidé budou rádi, když bude pes součástí rodiny. Za co jsem samozřejmě nebyla ráda bylo zjištění, že chovatelé a majitelé této rasy (možná je to i u jiných psů, nevím) jsou skupina těch nejúpornějších lidí, co jsem kdy zažila a to v dobrém i zlém. Dokážu pochopit, že umístění jejich miláčků do milujících smeček je pro ně důležité, bohužel mi občas přijde, že se neumí pozastavit nad faktem, že my, adoptující rodiče jsme mnohdy ještě více vynervovaní jak oni a to hlavně z toho, že nejenom že nesmíme zklamat chovatele, malé čtyřnohé „dítě“, ale i sami sebe. Ale rozhodně nemohu být negativní. Ve dne v noci, stačí vzít telefon a jedna nebo druhá (chovatelka/majitelka rodičů) vám prostě řeknou, co a jak a suplují tím tu novopečenou babičku, která nezkušené dceři radí, jak dítě nezabít. Tohle přirovnání na tu situaci opravdu pasuje. Připravte se, že se štěnětem si prostě berete i chovatele a to minimálně do doby než budou v dohledu další nastávající rodiče a vy už si budete se svým vlkem prozpěvovat, protože jste to dala, sebe, vlka a ani chovatele jste nezabil/a!
Jaké byly nejhorší chvíle?
Asi snad všechny :D Nevím jestli jsem dětství našeho labradora prospala nebo vytěsnila někam do podvědomí, ale vychovávat vlka je očistec! Velmi krátce po tom co si domu dovezete to roztomilé neohrabané štěňátko, máte před sebou během mrknutí oka něco, co má ostré zuby a je rychlejší jak vy! Nejhorší chvíle tak byla od cca 3 měsíce do 8. V této době spíte cca 3 hodiny denně, budí vás každé zašramocení, před přáteli se musíte obhajovat, že vás přítel nemlátí a že ten pes není takový hajzlík. Domov je zralý na rekonstrukci, a když ta příšerka konečně usne, sledujete, jestli dýchá. Mezitím si odskočíte na záchod a po návratu za spícím štěnětem zjistíte, že v době vaší nepřítomnosti stihl vybuchnout polštář, sama se udělala loužička, nazvracelo se do bot a opětovně se usnulo.
Jaké byly úspěchy?
Největším úspěchem byla první noc, kdy Elke bez snahy mě sežrat usnula vedle mě v posteli a po 8 hodinovém spánku nebyla ložnice v troskách a tohle už velké stvoření mi leželo s čumákem opřeným na prsou a vesele spalo. K nezaplacení je schopnost, že poslední měsíce už chápe, že když večer přijde k posteli a vzdychne mi do obličeje, vstanu a na tu zahradu ji pustím a ráno tak nemusím vstávat do loužiček. V jejím věku jsem samozřejmé ráda za každý splněný povel a schopnost odvést mě z hospody domu a neodvést mě při tom doprostřed hlubokého lesa. Tyto její schopnosti mě udivují ještě víc, když vezmu v potaz, že se mě doma snaží permanentně něčím zmrzačit.
Byla chvíle, kdy si chtěla psa vrátit? Vše vzdát? Litovala si pořízení čsv?
Byla a myslím bude. Měla jsem už tolik hysterických záchvatů, kdy jsem seděla na podlaze kuchyně, mezi roztrhaným oblečením, psími bobky a pes naháněl po kuchyni kočku, která měla v hubě moji večeři. Občas se podívám do diáře a zaplesám nad hromadou akcí, na které bych jela a pak si uvědomím „aha pes“. A víte co? Byla jsem na fesťáku, byla jsem na svatbě, byla jsem na oslavě narozenin… a Elka byla se mnou. Všechno jde a za každou akci jsem vděčná, že je Elka opravdu parťák a bude ještě dlouho. Takže ano, jsou chvíle, kdy bych ji vrátila ... a neudělal by to někdy každý rodič?
Vyčítali ti ho kamarádi/rodina?
Hlavně rodina! Ne, musím říci, že tohle je asi věc, která mě štve a mrzí nejvíce. Kamarádům a rodině prostě přijde můj pes jako potomek ďábla a to musím upřímně říci, že ji nikdy neviděly v tom nejlepší a před cizími se vážně umí chovat. Neočerňuji ji, to určitě ne, ale moji kamarádi jsou majitelé bišonků, čivav, kníračů, koček a labradorů. Něco co se hýbe rychleji než by mělo a skáče výše než by mělo je vyvádí z míry a já neustále dostávám smradlavé pohledy, jak neumím vychovat psa. A víte co, oproti těm kníračům, bišonkům i kočkám (a někdy i tomu labradorovi) mám vychovaného, ale prostě svého psa. Takže ano, měla jsem už intervenci, že je ještě čas psa darovat někomu, u koho by si zvykl, ale víte kdo se mnou chodí odpoledne do hospody a o víkendech na akce a památky? Oni ne!
Řekla by si, že si čsv může pořídit začátečník a na co by si měl dát majzla? Co čekat, co by měl splňovat?
Je vám dvanáct a strašně chcete pejska, co vypadá jako vlk? Je vám více jak dvanáct, máte pocit, že se psem budete cool a s vlkem budete dvakrát tak cool? Tak si rozhodně nepořizujte čvčko! Pokud jste odolný člověk, kterého nerozbrečí nakopnutý palec, máte dobrý protitah a při prvním fleku na podlaze neběžíte pro desinfekci, zkuste to. Samozřejmě zkušenost se psem je asi výhoda (se psem, ne s jorkšírem), ale velmi brzo zjistíte že čévéčko není pes a není ani vlk. Čévo je originál. Vaše čvčko je originál. Už po pár měsících zjistíte, že to není chytrý ale strašně vychcaný pes a že čtyři fenky z jednoho vrhu umí být strašně stejné a strašně jedinečné.
Co tedy očekávat a na co si dát majzla?
Váš dům není nikdy dostatečně uklizen, dostatečně zabezpečen a dostatečně upraven dle představ vašeho vlka. To platí i o zahradě!
Chcete si dát nohy nahoru, zavolat si pejska a mazlit se? Na to zapomeňte. Nechce, nebude!
Máte radost, že váš pejsek devětačtyřicetkrát splní povel. Při padesátém zcela vypouští fakt, že chodíte do práce, aby měl co žrát, kde spát a s čím si hrát a zcela ohluchne. Následně stojíte jak ten debil uprostřed lesa a žhavíte linku místní myslivecké organizace.
Je sobota a váš pejsek nic nezničil a nepomočil? Nebojte, týden je ještě dost dlouhý a plný příležitostí.
Je to pes, kterému je naprosto jedno jaký byl váš den. Chce si hrát a chce si hrát teď a pokud mu nedáte těch pět minut ... připraví vám zábavu na dalších patnáct.
Většina majitelů stejného plemene vám dá najevo, že váš pes nemá ve výtržnostech na toho jejich.
Při historkách ostatních majitelů se imaginativně plácáte po rameni, že váš pes není takový debil.
Všichni majitelé jiných plemen vám budou pokrytě i nepokrytě dávat najevo, že váš pes je debil a nevychovaný debil k tomu.
Jakmile vyrazíte mezi lidi, obrňte se. „To je vlk? Kouše? Hele mamí, vlk! Co je to za rasu? Jo to je ovčák! Je to složité ho vychovat?“
Pokud budete po několik měsíců dostatečně odolný jak fyzicky tak psychicky, zjistíte kolem 8 měsíce, že se občas vrátíte domu k nezdemolovanému domu, při povelu „lehni si a dej pokoj“ si pes lehne a dá vám pokoj a vy se čím dál tím častěji procházíte po městě s hlavou vztyčenou a užíváte si fakt, že máte vlka a dokážete ho krotit!

Ester a Eshly z Katusického dvora

O plemeni sem se dozvěděla "náhodně" vždy sem byla ujetá na vlčí barvu a ovčáky a tak sem našla čsv. První setkání bylo na výstavě v ČB. Chovatelskou stanici sem si původně vybrala vlčí tlapku. Boužel se tehdy nenarodila fenka a tak sem si vzala volnou fenu ze stanice Z Katusického dvora. Chovatelka mi info nedala, pouze odpověděla na to co sem se zeptala. Žádné pomoci sem se od ní nedočkala, ba naopak při problému hodila veškerou vinu na mě. Rady jsem se dostala až od jiných chovatelů. Hlavně právě od Terez.
Nejhorší chvíle byli asi ty, kdy mi fena začala mít panickou hrůzi z mužů. Největší úspěchy považuji právě v pokroku omezení tohoto strachu při práci na cvičáku. Věci typu rozkousané věci neřeším (čivava mi toho zlikvidovala víc než celé čévéčko Emotikona grin ).
Chvíle kdy sem chtěla vše vzdát sem nidky neměla. Sice sem váhala zda takového psa zvládnu, když se začala po štěněcím věku osamostatňovat, ale nidky bych svého psa nedala pryč - děj se co děj.
Pořízení čsv určitě nelituji. Prošlo mi rukama hodně plemen a žádné nebylo takové jako čsv. Život s ním si určitě užívám, jak to jen jde. Většina známých mi čévéčko "závidí", kvůli vzhledu. Co se týče rodiny se kterou žiju, tak vše v pořádku. Zbytek rodiny co jezdí na návštěvy má občas problém s tím jak se čsv chová a je zběsilé, ale z toho si nic nedělám. Oni s námi nežijí. Emotikona smile
Co se týče začátečníka, myslím si že by měl mít člověk aspoň nějaké zkušenosti se psy. A nepořizovat si jako prvního psa právě čsv. Ale jinak je to prostě o povaze člověka. Znám spoustu lidí co mají psy celý život a sem si jistá že čsv by nezvládli. A stejně tak znám lidi co se psy zas tak moc zkušeností nemají (případně mají nejakého malinkého psíka), ale mají dost rozumu a "dominance" aby si s ním poradili. Takže si myslím že u čsv je to halvně o tom, vědět, že dokážu psovi vysvětlit kdo je pán aniž bych použila násilí. Mít prostě pevnou ruku. A určitě by to měl být člověk s pevnýmy nervy.

Eva a Falca Vlčí tlapka

Jak ses o plemeni dozvědela A jake bylo tvé 1 setkaní?
Někdy v kvintě na gymplu jsem vešla po vyučování do učebny latiny a tam stál „vlk“ a zíral na mě těma nádhernýma jantarovýma očima. Majitel byl lehce nekontaktní stejně jako pes ale aspoň mi sdělil název plemene. Bylo mi asi 14, ale tehdy jsem se pevně rozhodla, že si ho jednou pořídím. Teda až vymyslím, co s těma alergikama v rodině...
Jak sis vybirala chovatele a dal ti dost info do začatku? Pomohl ti?
Chovatele jsem měla vybraného dva roky dopředu před pořízením štěněte. Byla to chovka co vyběhla jako první odkaz na googlu a ani po projití dalších dvou stránek se mé preference nezměnily. Napsala jsem email a už to jelo. Na 100% mě pak přesvědčila osobní návštěva, kdy jsem zjistila, že obě feny jsou neskutečně mazlivé a přátelské. Chovatelka mi pak se vším pomohla, vysvětlila, bez příkras odpověděla na všechny dotazy.
Jaké byly nejhorší chvile? Úspěchy Byla chvíle, kdy si chtěla psa vrátit? Vše vzdát?
Asi jako jeden z mála majitelů bych řekla, že jsem si to nejhorší odbyla před pořízením. Několik let jsem každé narozeniny a vánoce doufala, že se rodiče přecejen rozmyslí, každé svátky jsem to obrečela. Nejvíc asi o Vánocích v maturitním ročníku kdy mi táta řekl, že změnil názor, a že nakonec nesouhlasí, abych si psa pořídila hned první rok na vysoké. Dorazil mě tehdejší přítel, který se mě snažil utěšit tím, že je to opravdu nerozumné. Jako by nevěděl, že rozum opravdu není to, proč si čévo pořídit. Tehdy jsem to měla chuť úplně vzdát a pak jsem měla chuť si psa pořídit i přes zákaz. Fena to vyřešila za mě, narodila se jediná holčička a já byla druhá v pořadí, díkybohu.
Litovala si porizeni csv? Vyčíitali ti ho kamarádi/rodina 
Litovala. Když jsem provázela v kostnici a říkala výklad a bolestí mi málem tekly slzy, neb mě mé 9 týdnů staré štěně vší silou hryzalo do prstů. Kolegyně, jejíž život se skládal z manžela, práce a koncentrované usedlosti se dobře bavila, neb když štěně spalo, byla s prohlídkou řada na ní a ani ji nenapadlo mi vyjít vstříc. Přítel byl v Praze u kamarádů a mě tehdy došlo, že na to jsem úplně sama, že jsem jediná, kdo tu šedivou zrůdu chce. Teda možná, málem jsem ji ještě ten den věnovala jedné slečně v parku která mě našla hystericky brečící pod stromem. Rodina chvíli čekala, jak strašně to nezvládnu (bábi mi pravidelně co týden volala „jak tu školu zvládám“), ale zapůsobil osud a mladší brácha co se bál psů se s šedivkou skamarádil. Pak podlehla máma, pak táta a bylo to :) Jen mi doteď předhazují, že je to velká zodpovědnost, úvazek a že nebudu moct vycestovat.
Rekla by si,ze si čsv může pořídit začátečnik a na co by si mel dat majzla? Co čekat,co by mel splňovat ?
Myslím, že si čévo může pořídit každý, kdo je chytřejší než ten pes. Majzla by si měl dát na to, že čsv prostě spolupracuje jen když má motivaci (pokud nechcete použít opravdu hodně hrubou sílu). A motivovat čsv chce hodně kreativity, pevné nervy a často i silné hlasivky :D A co i při nejlepším výcviku čekat? Psa, který nikdy nebude poslouchat jak baterky a vždy bude mít vlastní vůli. A musíte ho právě proto milovat, jinak ho zabijete.Doteď mě vytočí snad každý majitel ideálně zlatého retrívra který vidí moje jančící štěně na vodítku protože „kámooooš“ a s typickým tónem pohrdání a lítosti se zeptá: A chodili jste někam na cvičák? A to mu prostě nemůžete říct, že váš pes sice umí na povel couvat a dělat otočky, jen se prostě excituje. Kdo nezažil, nepochopí. 

Marta a Bára Šestajovické pláně

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/10636097_10202894416303092_1598564474207599620_n.jpg?ver=2

O ČV jsem se dozvěděla tak, že jsem zhruba před peti lety na Smíchově dva zahlédla, jak jdou pokorně vedle svého pana a jejich krása me natolik okouzlila, že jsem ještě ten den začala pátrat, cože je to za zvíře Když jsem došla k rozhodnutí si ČV pořídit, bohužel jsem jednala velmi nezkušene a vůbec jsem neresila chovku, prostě jsem našla nejbližší stěně.. Běžně chovatelé pomáhají a zajímá je stěně i dál, v našem případě to tak bohužel nebylo. S tím byly spojené i následne velmi těžké chvíle, když jsem pochopila, že to stěnatko je opravdu i trošku vlk a nikdo mi nepodal pomocnou ruku. Úspěchem bych především označila to štěstí, že jsem poznala zkušenější Čeveckare, kteří mi pomohli srovnat me samotnou a tím vlastně i me soužití s Agnes. Přesto, že začátky byly kruté, nikdy bych se Agnes nevzdala. Nikdy toho negativního nebylo víc než toho pozitivního. Dodnes poslouchám od lidi, proč zrovna tohle plemeno, jaká je s tím práce atd. .. já lituju ty lidi, že nikdy nepoznají ten božsky pocit radosti, když vidí, jak se ač o malinko jejich pes lépe zvládá, když se vrací, když lítá ve smečce, když vás v noci zalehne a položí na ne tu vlčí kebuli.. je toho spoustu, co pejskari pokládají za běžné. My čeveckari se radujeme z maličkosti.. Nikdy předtím jsem žádného psa nevychovavala. Byla jsem opravdu úplny začátečník. Ale upřímně si myslím, že at jste měli kdykoliv jakéhokoliv psa, s prvním čeveckem budete začátečníci všichni Když se zamilujete a nevzdate to, nikdy toho nebudete litovat..


Eliška a Izzie z Věrné smečky

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/12321309_1662103814030774_1129189691458011028_n.jpg?ver=2

Procházela jsem Holešovice a najednou jsem uviděla chlapa s "vlkem" na vodítku. Vrazila jsem JRT do ruky naprosto cizí ženský a okamžitě letěla to zvíře umazlit. Chňapalo to tlamou, oslintalo mi to ksicht, ale bylo to prostě perfektní. Tehdy jsem si řekla, že třeba jednou... Po nějakých osmi letech od téhle první příhody, kdy jsem se systematicky cpala do tlamy každému ČSV co prošlo kolem, jsem se rozhoupala. Něktré strachy byly vyvráceny, jiné ještě doostřeny, ale ber to čert... Chovatelku jsem vybírala podle toho, z jaké stanice jsem psy znala. Vyhrála Věrná smečka a po osmi letech jsem během týdne vyběhla z režimu "možná jednou" do "zítra si jedu pro štěně, zlato". A ano, Hanka je skvělá. Byť jde o banalitu, je schopná mi viset na telefonu několik hodin, radit, uklidňovat... Info jsem měla svoje, ostatní jsem chytala za běhu. Nejtěžší byla první noc. Štěně ječelo, chtělo sežrat kocoura, zrcadlo, pelech... V tu bezesnou noc jsem hodně přemýšlela, jestli na tohle mám. Jestli se nemám ráno zvednout a tu piraňu odvézt zpátky. Ale nevzdala jsem to, nemohla jsem. Láska na první pohled totiž fakt existuje. Krom tohohle dne jsem nelitovala nikdy. Ano, čuba mi převrátila život vzhůru nohama. Dala úplně nový pohled na všechno, donutila mě neřešit blbosti, ale užívat si to hezké. Okruh lidí, se kterými jsem se stýkala, jsem prakticky vyměnila. Komu vadí chlupy, s tím se nestýkám. Komu vadí psinka, může mi trhnout. Paradoxně mi to hodně pomohlo. Rodina vyčítá vytrvale, ale naučili se žít s tím, že kde není čuba, nejsem ani já. Navíc k nim zas tak často nechodíme. Úspěchy? Vlastně všechno, každej jeden den je další malej úspěch. Když ta malá bestie přijde do postele, lehne si ke mně a začne mě olizovat, kdykoliv vidím ten výraz v očích... Měla jsem za život hodně psů, ale ČSV mě stejně hodilo do hluboký vody. S klidným srdcem ho doporučím každému, kdo ví byť jen teoreticky... a hlavně, prvomajitel nebude mít moc iluzí.


Majda a Aretha Jarton

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/549071_10202238785003287_1589329189_n.jpg?ver=2
Od Britské modré k ČSV Já a naše Aretha československý vlčák. Náš společný příběh začal jedno odpoledne. Truchlila jsem po ztracené kočičce. Můj přítel říká „co takhle pořídit si psa“ a já na to „si se úplně zbláznil já a pes na to nemám čas, chodit sním ven atd“ Jenže pak mi ukázal fotky čsv. Byli nádherní nevěřila jsem vlastním očím, že je to pes a ne vlk. A tak začal kolotoč hledání štěněte. Našla jsem kontakty na velké chovatelské stanice. Žádná štěňata nebyli (bylo léto) v létě přece štěňata čsv nejsou to nevíte? Všichni mě poslali do háje: měla jste někdy psa, ne? A to chcete čsv? Jen jedna paní zareagovala velmi pozitivně. Štěnda nemám, ale přijeďte se podívat mám dvě fenky. Popovídáme, zeptáte se na to co vás zajímá. Návštěva byla úžasná já dnes moc děkuji ch.s. Steelmaker kennel a její majitelce. Po hodinách strávených na netu jsem našla inzerát na 13ti měsíční fenku. Majitelka na ní prý neměla dostatek času. Já se do ní zamilovala na první pohled na fotkách seděla na balkóně a byla tak smutná. Nebyla k mání, ale za měsíc přišel znovu email, že se jim fenka vrátila a jestli mám ještě zájem. Slovo dalo slovo a za týden jseme se na ní jeli do Olomouce „jen podívat“ Mezitím jsem si, ale od známích co nemají čsv vyslechla jakou dělám chybu a co si to chci pořídit za nezvladatelnou příšeru. Dokonce i přítel mi to začal rozmlouvat. Jenže já už si postavila hlavu a šla proti zdi. No domů z Olomouce jseme se samozřejmě nevraceli sami. Byla jsem šťastná jako blecha. Aretha si na nás pomalu začala zvykat. Ve všem co jsem dělala jsem se řídila svým šestým smyslem. Beru jí takovou jaká je. Asi před rokem jsem potkala Valáška s Estou ve Stromovce a díky němu se přidala ke skupině Jakovlci Praha. Bylo to super, potkávat se s majiteli čsv. Najednou vidíte, že váš pes je úplně normální a sdílíte zpoustu zážitků a informací s lidmi kteří vám rozumí. Dneska ji miluji stejně jako svoje děti nikdy jsem jí nechtěla vrátit a nikdy jsem nelitovala, že jsme si jí přivezli. Cvičíme na zkoušky navštívili jsme první výstavu. Prostě ani chvíli se s ní nenudím. No a abych nezapomněla, plánujeme štěňátka vrh „C“ s Divokou krví, tak doufám,že to vyjde. Každý kdo si chce pořídit čsv by měl vědět něco o chovatelské stanici z které si bude brát štěně. Jak odchovávají štěňata a jakou mají povahu rodiče. Já měla neuvěřitelnou kliku. A to,že nemá zkušenosti se psem je spíš dobře než špatně. Aspoň nesrovnává s jinou rasou, protože to nejde. Takže závěrem nejvíc a nejhůř o nich mluví ti co je nikdy neměli. Ptejte se lidí co mají zkušenosti a závěr si udělejte sami. Rozhodně je to aktivní pejsek pro aktivní majitele. Společník na výlety, procházky, ale i do hospody a na gauč.


Alča a Anup Tawy

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/385270_555487141128839_2109282616_n.jpg?ver=2
Československé vlčáky jsem prvně vídala na historických - šermířských akcích. Kdo se mezi čsv pohybuje asi bude vědět, kdo mě "má na svědomí" "intoxikací tímhle expanzivním plemenem". Postupem času jsme s tehdejším přítelem přemýšleli o pořízení psa. Přítel koukal po americkém buldokovi a australském honáckém psovi. Ale pak jsme mu ukázala fotky těhle nádhernejch psů s tváří vlka a bylo jasno. Nastalo přemýšlení z které chs a protože se jaro klopilo k létu nebylo až tolik možností na výběr. Ale našli jsme chs kousek za Prahou, kde čekali štěňátka. Poprvé jsme se v chs byli podívat když ještě maminka našeho budoucího pejska měla štěňátka teprv v bříšku. Chovatelka si nás řádně "proklepla" a informací jsme dostali víc než dost. Na návštěvě jsem do odběru byli ještě několikrát a nakonec jsme si hrdě odváželi Benýta. Chovatelka nám byla ochotná kdykoli pomoct i poradit. S Benem jsem bohužel žila jen rok - pak jsem se s přítelem rozešla a Ben zůstal jemu. Druhé čévéčko v mém životě byl dospělý pes s jehož majitelem jsem dva roky žila, když jsem rozchodem přišla o druhého šedivce, konečně jsem si pořídila mojí současnou a JENOM mojí fenku čsv - Anup. V současné době u nás v domácnosti žije ještě pejsek čsv Bady (Nupka je o 9 měsíců starší).Nupinky chovatelé jsou taktéž fajn človíčci a moji kamarádi, ale už je bohužel znám, že Anup je až z Brna a ta vzdálenost je už trochu limitující. Samozřejmě porada po telefonu není problém, ale když je potřeba něco spíš názorně předvést začíná to být složitější. A moje nejhorší chvíle s čsv? Spíš takové osobní prohry. U Bena se nám uplně nepovedlo poradit si s běháním navolno a spadli jsme do začarovaného kruhu psa pořád na vodítku a když ho člověk vypustil tak neřízené střely bez přivolání minimálně prvních 10 minut - a tak ho člověk radši vodil na špagátě a problém se prohluboval. Nicméně od Bena jsme byla odstřižena na jeho roce věku - to byl ještě těžkej puberťák - tak třeba dnes už je ok. U druhého psa bylo problémů moře, nebyl uplně jednoduchej, nebyl povahově pevnej a vyrovnanej, spadával do strachové agrese. Vyvrcholilo to pokousáním. Pak jsem se nějakou dobu čévéček hodně bála a psů tuplem a dodnes jsou situace kdy v sobě tohle stigma cítím. Byl to vlastně i důvod, proč jsem si jako vlastní čsv pořídila fenu a ne psa, i když psi mi vždy "seděli líp". No a Tupčátko je kapitola sama pro sebe, přes to, že jsem měla už poměrně hodně zkušeností když jsem si jí pořizovala, přes to, že jsem nic nenechávala náhodě, trochu to neklaplo. Tupčátko je opravdová a nefalšovaná bázlivka. Zlomilo se to v ní někde mezi 3 a 4 měsícem věku a fena se začala bát všeho a hlavně lidí. přes to že odmala byla denně v Praze, denně v parcích s lidma a psama, denně v mhd. Nepomáhalo po dobrém, nepomáhalo po zlém a do cca 9.-10. měsíce věku se to postupně zhoršovalo. A věřte, že 10 měsíční čsv (které má prakticky váhu a výšku dospěláka), které se rozhodně uprostřed metra plného lidí, že se někoho TAK bojí, že MUSÍ utéct a musí utéct HNED a je jedno že není kam, to není nic co bych někomu přála mít na druhém konci vodítka. A lidi na vás koukaj jak na tyrana, popř. se vás ptaj zda pejsek jede metrem poprvé (od 8 týdnů v metru prakticky denně). Někde od roku se začala zase maličko zlepšovat - dnes nevím zda je to že spolu fungujeme víc dané tím, že se zlepšila o tolik, nebo já otupěla, asi dílem oboje. Protože pořád, když její "záchvaty děsu" (utéct teď hend kamkoli, hlavně rychle) vidí majiteleé těch normálnějších čsv, nedej bože majitel jiné rasy, tak nechápou. Nupinka je extrém, má hodně vlčí plachosti. Když jsem přestavila nábytek v pokoji, zalezla do rohu pod stůl a několik hodin odtama nevylezla. Když jsem změnila povlečení, odmítala jít do postele atd. Dnes už je to o hodně lepší. Ale věřte, že po večerech do polštáře jsem brečela mockrát. Samozřejmě jí spoustu věcí přizpůsobuju. Ale my s našimi jakovlky žijeme, nemáme je jen jako "doplněk", jsou plnohodnotnou součástí "smečky" a každého dne. A Samozřejmě - šedivec vám protřídí přátele, očeše rodinné sedánky - pokud teda nemáte maminku jako já - které jsme před zhruba rokem přivezli domů ukázat celý vrh A s divokou krví ve věku asi 6 týdnů a ona ležela na zemi, muchlala štěňata které jí lezla až po hlavě a byla z toho neprosto vysmátá. Ale na druhou stranu k tátovi se psem na návštěvu nemůžu, a tak se vídáme na "neutrální půdě". Miluju je, nedala bych je, a i s tou mojí šílenkou už zvládáme vlastně všechny nástrahy běžného života, ale těch chvil totálního vyčerpání z jejích scén jsem měla hodně. A nepřipravil mě na to ani život s dvěma jinými čsv před tím. Ano Nupinka je EXTRÉM, ALE o to víc si myslím, že je dobré přemýšlet z jakého spojení - po jak vyrovnaných rodičích si štěně beru. Já už si dnes můžu říkat, že s 99% pravděpodobností každé mé další čévéčko už může být jen lepší. 

Takže INFORMOVANÉMU začátečníkovi, který ideálně už pár šedivců viděl aspoň na jakovlčích akcích bych štěně do ruky klidně dala. čévéčko se srdcová záležitost a kdo to nevzdá, bude v nich mít výborného parťáka pro život. Každému začátečníkovi, který si domů přiveze malou šedivou kuličku přeju dobrého chovatele, který pomůže a poradí, a dostatek stejně "postiženejch" - čtěte "majitelů jakovlků"- v okolí. Protože není šťastnější čévéčko, než čévéčko ve smečce. One wolfdog is NEVER enough!


Janča a Danken Eden Severu

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/12191556_1692115264366722_1886397115646062830_n.jpg?ver=2
Mé první setkání s ČSV proběhlo někdy v mých 17-ti letech při výletování v okolí Plzně. Najednou před námi na cestě stáli dva vlci, byla jsem z nich docela paf, kamarádka začala hvízdat, protože zvířata celkově nedávala.Ozval se hvizd a vlci byli fuč. Po chvilce se objevili s pánem kolem padesátky. Na mé všetečné otázky rád odpovídal a já se dokonale zamilovala. Jenže pak přišlo plno věcí a já je vypustila z hlavy..a po téměř deseti letech jsem si vymohla na příteli vlastního psa. Volba nebyla zdaleka jasná, než jsem opět čirou náhodou narazila na ČSV a bylo rozhodnuto. Načetla jsem si plno věcí a bylo mi jasné, že to nebude jednoduché. Navíc nikdo v mé blízkosti ČSV neznal, a když ano, tak je měli za exoty, kteří se zkrátka nepovedli. Nedbala jsem rad skeptiků a vyhledala si volného klučíka. Zavolala jsem chovatelce a hodiny a hodiny spolu rozmlouvaly. Lucka byla naprosto úžasná a stále je, už pochopila, jaký jsem schízař a jak mám strach, že něco zanedbám. Stále mě uklidňuje a pomáhá mi a hlavně mě brzdí, za což jsem jí hodně vděčná Takže už to bude skoro rok, co jsme si dovezli domů hnědou kuličku, našeho Dankena. Danny se kolem 6 měsíce rozhodl, že všichni lidé krom jeho smečky jsou podezřelí a nedobří, kromě pejskařů, což mi přijde nakonec hodně vtipné. To je pro mě nejhorší a bojujeme s tím každý den, někdy vítězíme, jindy prohráváme..ale NIKDY mě nenapadlo ho vrátit, nebo se ho vzdát. Převrátil mi život vzhůru nohama, začala jsem jinak přemýšlet i jinak jednat. Je to živel, parťák..také ničitel, zlikvidoval nám stropnici v autě, plno kabelů a lišt, je to zkrátka jakovlče. Naučil se zvonit na babičku,otevírat okýnko do sklepa, pochopil princip otevírání vrat- je neskutečně inteligentní, temperamentí, je přesně takový, jakého jsem si ho představovala. Ale je také poslušný, vím, že by pro nás udělal vše. Je to závisláček a mezi přáteli čévečkaři má přezdívku mamánek. Zatím nám ho nikdo nevyčetl, jen můj taťka mi řekl hned zkraje, že mi ještě ukáže.. ano, ukázal. Můžete se připravovat jak chcete, realita je pak stejně někde jinde. Vím, že bych udělala plno věcí jinak, ale nelituji. Všechna negativa a slzy hravě převáží to krásné a dobré, co jsme spolu zažili. ČSV je vhodný pro začátečníka asi ještě spíš než pro člověka, který měl jiná pracovní plemena. Na cvičáku mi bylo vysvětleno, jak bych se měla chovat a .. přestala jsem tam chodit. Pokud si začátečník- stejně jako já- pořídí jakovlče a bude se řídit srdcem a nebude si chtít nic dokazovat, pak získá parťáka, který se mu hluboce zapíše do života. A pokora.. to je vlastnost, která k životu s ČSV neodmyslitelně patří...

Mysh a Esta Kanýčo

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/397468_439459082816263_1698235538_n.jpg?ver=2
Jako slepý k houslím aneb jak jsem k československému vlčáku přišla
To bylo tak... v listopadu 2003 nám umřel malý kříženec, který byl mým společníkem od dětství. S přítelem jsme dumali, jakého jiného pejska pořídit, počítala jsem, že vezmeme nějakého z útulku. Přemýšleli jsme a lenivěli. Začátkem ledna přítel přes naši známou, majitelku dvou fen čsv, domluvil návštěvu u chovatele československých vlčáků Karla Hladíka, že se zajdeme podívat na štěňátka. Asi tušíte, jak to "podívání" dopadlo . Z vrhu zbývaly dvě 3,5měsíční holčičky. Vypustili je z kotce, obě začaly lítat po dvorku, strašně nás oslintaly, poskákaly a okousaly nám tkaničky i vlasy. Chovatel už štěňata opravdu potřeboval udat, tak jsem si řekla, proč ne. Dostala jsem dva velké balíky mraženého masa, Altair vzal štěně do náruče a šli jsme domů. Jelikož auto nebylo, Esta se hned svezla metrem, socializovali jsme tedy poněkud nárazově.
Panelákový byt štěně nikdy předtím nevidělo, prozkoumávala ho postupně, do mé místnosti se odvážila až po dvou dnech. Když se při venčení druhý den ráno proti nám zpoza rohu vynořil jezevčík, Esta s kníkáním prchla k domovním dveřím, doposud viděla jen cvičákové psy. Chovatel měl dvě děti, které si se štěňaty hodně hrály, což nám paradoxně připravilo mnoho horkých chvilek, protože Esta všechny děti do cca deseti let vítala jako vlastní. V pěti měsících před očima šokovaných důchodkyň, které na ni v parku dělaly ňuňu, ulovila svého prvního holuba.
Pak se nám podařilo chytit báječné party mladých psů, chodili jsme denně ráno venčit do Milíčovského lesa a s paničkami se přátelíme dodnes, i když jsme se všechny postupně rozstěhovaly a dnes už se bavíme víc o dětech než o psech. Myslím, že tahle různorodá psí parta Estě hodně pomohla s vybitím energie a základy slušného chování. Mě zase lidští členové bandy podrželi, když mi tekly nervy
Zkoušely jsme chodit na kurzy základní poslušnosti pro štěňata, ale Esta byla z množství psů kolem vystresovaná, snažila se utéct, o hru ani pamlsky neměla zájem. O něco lépe si vedla na klasickém cvičáku, bavily ji agility, ale jen do doby, než začal divočit figurant, to se opět vyděsila a zdrhla. Obrany cvičákového stylu nikdy nepochopila, přesto nás v reálné situaci bránila a taky dobře a rozumně hlídá.
Když Estu porovnám s chováním 3,5měsíční Bystré, kterou máme teď, uvědomuju si, jak tvrdý oříšek jsme tehdy louskali, když jsme si vzali štěně už starší a ještě povahově hodně vlčaté. Ale možná právě proto, že jsme nic neočekávali, nepřišlo nám to divné. Mrzelo mě, že mám ve skupině psů jiných plemen vždycky toho nejzlobivějšího a nejšpinavějšího, na druhou stranu v porovnání s ostatními čévéčky byla hodná a nekonfliktní.
Vychovávat vlčáka je jako mít dítě s poruchou učení - uděláte dvakrát víc práce a dosáhnete polovičního výsledku. Místo aby se vám nadšeně snažili udělat radost, najdou slabé místo a pomocí něj vás vytáčejí - močením do postele, překusováním vodítka před obchodem, vyrabováním jídla kamarádům na vandru... Pokud máte smysl pro humor a pevné nervy, jděte do toho. Odměnou je věrný, fyzicky zdatný společník, jehož předvídavost a bystré instinkty se časem přenesou i na vás a třeba vás jednou i zachrání

Jana a Fantazie Vlčí chaloupka

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/12360279_799663843494509_1393298796512402957_n.jpg?ver=2

Vždy jsem toužila mít psa, ale naši si situaci chtěli klasicky usnadnit a tvrdili, že do bytu pes nejde. Když mi bylo 18, dostala jsem od kamarádek ze školy malou křízenku Míšu, kynologii jsme se nevěnovali, snažili jsme se doma o běžnou výchovu a výcvik a spíš jsme spolu i s našimi žili. A najednou to šlo .o)
Když jsme si s přítelem zařídili vlastní bydlení a kamarádka ze sousedství si pořizovala pejska, taky do paneláku, nechala jsem se snadno strhnout a začala realizovat sen, tentokrát po svém - ?
Vedli jsme poměrně aktivní outdoorový život, hledali psa co by vše s námi mohl absolvovat a na nějaké běžné, pro přitele "nudné" rase jsme se nemohli dohodnout. .o) Když mi na webu ukázal fotky ČSV, propadla jsem jak kouzlu webu tak ČSV současně :o) a začala sama pátrat po dalších informacích. Bohužel ne všechny zprávy mě potěšily. Ale ve finále jsem kontaktovala 2 chovatelky, abych zjistila jeslti by mi psa vůbec někdo byl ochotný svěřit. Respektive fenu, na psa jsem se necítila, hlavně díky pověstem o jejich dominanci vůči lidem. Chovatele jsem si nevybírala, vybírala jsem si inzerovaná spojení rodičů, podle fotek, bonitačních kódů a výsledků DKK, ale i vzdálenosti. A nutno podotknout, že v létě, kdy jak zasvěcenějším známo, moc štěňat není. Chovatelky mě mile překvapily vstřícností i ochotou poskytnout další informace. Bohužel první vybrané spojení nedopadlo, zůstalo mi jen jméno od příslušného písmenka a tak jsem Lara pojmenovala fenku z druhého vybraného spojení z vrhu F. .o)
ČSV jsem osobně poprvé viděla na návštěvě u chovatelky nebo když nás pozvala na kouknout svod ČSV do Hostivic. Psi byli ještě větší něž jsem čekala a měli hrubší srst, jinak jsem byla naprosto spokojena. :o) 
Jestli mě někdo odrazoval? Všichni! I ti co nevěděli co ČSV je (těch byla stejně většina) se nejdřív zděsili a pak mě začali odrazovat. To bylo něco na mou tvrdohlavost! Později jsem si ale tajně ne jednou vzpomněla na jejich reakce a říkala jsem si, zda přeci jen neměli pravdu?! Pravdu ne, ale pokud chcete něco snadného a běžného, ČSV si nepořizujte.
Důležitější bylo - jestli to zvládneme? Tam nějaké pochybnosti hlodaly, ale nejsme přece uplně nemožní a když to zvládli jiní!? Paní chovatelka se nás ptala na plány a vysvětlila specifika rasy. Zkušenostem s jinými psy, velkou váhu nepřikládala, spíš jí překvapilo že ČSV chceme do bytu a pronesla památnou větu "Snad nemáte moc nábytku" :o)) Nábytku jsme neměli zas tolik, ale neměli jsme ani moc oddělené místnosti, tak jsme pro jistotu pořídili bytelnou bytovou klec. Později jsem byla velmi ráda a asi i díky ní náš nábytek vydržel .o)
Malé štěňátko nás překvapovalo od prvního dne. :o) Nejen, že si vůbec nestěžovalo, že je v novém prostředí samo! Dokonce nás, jak nám hodlalo ukázat, vůbec nepotřebovalo k životu: zalezlo do připravené klece a tam trucovalo. :o) Samozřejmě jsme udělali tu chybu, že jsme se mu začli vnucovat. .o))  Jinak jsme ale byli paní chovatelkou připraveni poměrně dobře a to až tak, že ve mně, svým přístupem, vzbudila dojem, že vůbec nevěří, že zrovna my to zvládneme. V prvních měsících jsem tedy problémKy s chovatelkou konzultovala a vše šlo +- dobře, (i když štěňátko kousalo víc než jsem čekala a bylo málem vytrvalejší než já v prosazování vlastních názorů a na vymýšlení lumpáren nepřekonatelné!) Ale při větším problému, čímž se ukázalo přivolání a zvládnutí temperamentu, později dominance k fenám a lovení, jsem hledala rady a pomoc jinde, příliš hrdá na to, přiznat snad chybu, bezradnost či zdánlivou marnost našeho počínání. :o( Až daleko později jsem zjistila jak jsem si tím přidělala práci!!! Ale zas mi to pomohlo v nejhorších chvílích, kdy mě i napadalo vzdát a puberťačku vrátit, ale nemohla jsem, protože bych potvrdila její nedůvěru v nás! .o) Cestou necestou jsme problémy postupně vyřešili a stejně jsme se skrz ně dostali vééélkou oklikou zpět k lidem od ČSV, kde nás mile překvapilo, že další ČSV i s jeho chlupy, zuby, „špinavýma“ nohama a temperamentem je vždy vítáno a vždy je o čem si povídat. Vyrovnání se s problémy vyvrcholilo složením několika zkoušek - zásluha na nich krom Lary není moje, ale přítele. Pro mě největší úspěch? Když Lara dala prvně přednost mě před zajícem. :o)
Jak si zvykalo nejbližší okolí na ČSV? každý jinak. Kdo měl rád psy nebo nás, tak si zvyknul. Byli ale i lidé, kteří se nás začali stranit nebo se s námi stýkali za takových „bezpečnostních“ opatření, že to přestalo bavit nás. :o(ČSV si podle mě může pořídit začátečník, mě moje předchozí zkušenosti a srovnání s naší bezproblémovou kříženkou v podstatě jen škodily! Je třeba si přiznat že ČSV je specifické plemeno psa! Doporučuji zjistit si oněm co nejvíc přímo od majitelů, nechat si poradit, nechtít nemožné, ale nebát se toho! Poznat se s vlastním psem a a uznat jeho PSÍ OSOBNOST a ale nenechat si ho přerůst přes lidskou hlavu, snažit se zůstat vždy kousíček nad věcí. .o)Dopracovali jsme se až k uchovnění Lary, s čímž jsme se začátku ani nepočítali, vrhu A,  ze kterého jsem si nechala fenku "Kůži", která je zase úplně jiná, ale hlavně NAŠE! :o) a až štěňátkům Déčkům. Časem možná i dál .o)

Anička a Azrael de Molay

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/12313984_10206728413581668_4492940764097915359_n.jpg?ver=2

Kdysi kdysi dávno jsem viděla psa a vzhledem k tomu, že jsem tehdy zbožňovala vlky, hned mi učaroval. Dozvěděla jsem se, že jde o ČSV. O cca 6 let později, když jsem si chtěla pořídit psa vlastního, vzpomněla jsem si na něj a začala hledat informace na internetu.

Chovatele jsem si nijak nevybírala, tehdy jsem se nijak neorientovala v chovatelské situaci tady, tudíž jsem našla inzerát na KCHČSV a bylo. Chovatelé byli od začátku k ruce, ale naštěstí nebyly problémy, které bychom museli řešit, nicméně jsme stále v kontaktu - i po pěti letech.

Největší problém máme s ničením bytu v mé nepřítomnosti. A to opravdu extrémní, skoro každý den něco - vytrhané lino, okousaný nábytek, zničené matrace... Azíček se prostě nikdy nenaučil být sám, je extrémně závislý. Ovlivnilo to vlastně celý můj život, kdy jsem si i práci vybírala takovou, abych ho co nejméně ovlivnila. Kromě toho je dost dominantní, takže musím hóóódně rozmýšlet, kde si může zaběhat. Jsem na procházkách neustále ve střehu a hlídám, co se k nám přibližuje. I tak jsem to ale nikdy vzdát nechtěla, protože když už jsem se do toho jednou dala, tak to nevzdám. A on je naprostá bezpodmínečná láska, protože jinak to nejde.

Vzhledem k tomu, že i já jsem začátečník, v pořízení ČSV problém nevidím. Jen bych důrazně doporučila vyhledat co nejvíc informací a navštívit co nejvíc srazů s vlčáky, strávit s nimi hodně času. Mám zkušenost takovou, že dost lidí je ochotných poradit a poskytnout dostatečné zkušenosti Po pořízení opět chodit mezi lidi, psy a kamkoliv se naskytne příležitost. Teď bych štěně ještě mnohem víc socializovala. Rozhodně je potřeba vybavit se trpělivostí a ochotou se přizpůsobit psovi, nečekat, že zrovna jeho čévéčko bude ideál, který se mu 100% přizpůsobí. Třeba i ve vybavení bytu Čévéčko je úžasný parťák na všechny akce, v zimě, v létě... Na běhání, na túry, na plavání, na lenošení na gauči... Na všechno. I proto ho tak žeru

Peťa a Angel Kira s Divokou krví

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/10177217_1424224347834551_6736923916887065900_n.jpg?ver=2


Jak ses o plemeni dozvědela A jake bylo tvé 1 setkaní? * O ČSV som sa dozvedela v roku 2008 od byvalého partnera ,ktorý bol nadšený touto rasou.Mňa vždy fascinoval vlk, tak som si po preštudovaní povedala,že ak budem mať viac času a priestor tak túto rasu chcem mať doma. Prvé stretnutie bolo v roku 2013 v Prahe kde som spoznala Aryu a Ebi .Arya bola skvelá fenka, na začiatku som sa bála ,že ako bude na mňa reagovať.Bola veľmi kontaktná a priateľská.Ebi bola taká placha, bála sa asi môjho kamaráta.

Jak sis vybirala chovatele a dal ti dost info do začatku? Pomohl ti? *Ako som sa rozhodla ,že už je čas a priestor tak som zháňala po internete šteniatka čsv . Písala som s viacerými chovateľmi no najviac ochotná a viac komunikativna bola Terka.Bolo vidno a bolo cítiť z nej , že tu rasu priam zbožňuje a že nechova len pre peniaze. Č u mnohých to bolo hneď jasné. Už ako sme prišli po prvý krát k Terke spoznať sa s budúcou maminkou Arynkou tak sme odchádzali od nich nadšený a plný infošiek . A stale som s ňou v kontakte a stale pomáha ak je nejaký problém. Informuje má keď je nejaký zraz či výstava. Som veľmi spokojná.

Jaké byly nejhorší chvile? Úspěchy *Angel Kiru mám veľmi rada je to moje slniečko.No zatiaľ som mala najhoršie chvíle vtedy, keď Kira skúšala čo si môže dovoliť. A stale mám problém ju nechať samu, pretože keď ju nechám urobí niečo naschvál.Je to veľmi inteligentné chlpate stvorenie . Úspechy boli viacej najmä keď sme absolvovali prvú výstavu. Bola som prekvapená že úspešne zvládla náraz toľko psov.


Byla chvíle kdy si chtěla psa vrátit? Vše vzdát? *Či bola chviľa , tak bola ,ale nie preto žeby neposluchala alebo prerastala cez hlavu. Skôr kvôli tomu, že keď ma človek psa tak je obmedzený a v mnohých prípadov už musím brať ohľad na ňu. No vždy sme to zvládli. Berem ju ako moje dieťa , veď aj keď ma človek dieťa je obmedzený. Takže pohoda

Litovala si porizeni csv? Vyčíitali ti ho kamarádi/rodina

* Nikdy som to neľutovala, Kira je veľmi inteligentná a riadna potvorka. Budem sa opakovať ale je to moje slniečko. Zbožnujem ako moju sestru provokuje, že vie čo sestra nemá rada a naschval to robí a ešte sa pozerá na ňu a ako keby sa jej vysmievala. Rodina mi ju viac krát vyčitala,že načo takého veľkého psa. Mamina chcela a vyžadovala, aby som ju vratila na začiatku, keď Kira bola malá no teraz su s Kirou veľke kamarátky, síce ma problem ju niekedy udržať keď su na prechádzke.Pár krát aj letela vzduchom. No verím, že by jej bolo smutno keby od nás Kira odišla. Tato on hovorí, že je to spičkový pes, len keby počuvala bolo by lepšie.Ako náhle ju donesiem k tatovi, Kira je blázon. Nepočuva stalé beha hore dole, skáče po nás.Je to pochopiteľne lebo tato ma pittbula Bonga a ona je šťastná že môže sa hrať.

Rekla by si,ze si čsv může pořídit začátečnik a na co by si mel dat majzla? Co čekat,co by mel splňovat ?

*Môže, pretože ja som tiež začiatočník.Samozrejme treba sa venovať tomuto plemenu viac ako pri druhých.Treba chodiť na prechádzky a treba im poriadny výbeh, potom su aj kľudnejšie.Určite by som radila aj chodiť na cvičák od malička. Splňovať by mal to,že nesmie byť časovo vyťažený a musí si dôverovať.To je to hlavné.


Ivča a Eragon Kuklík

 - tady je příklad, že to jde opravdu i bez problémů. I já mám doma 100% bezproblémovou Ebi. Takže ne Eronek není úplná výjimka :)
http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/11058659_828341783868498_8157056860849697236_o.jpg?ver=2
Tak já jen krátce-Vlky jsem milovala už jako malá holka.Později jsem se dozvěděla,že existuje pes podobný vlkovi-československý vlčák,tak jsem po něm dlouhé roky jen toužila a snila,protože mi bylo řečeno,že takový pes musí mít výběh a zahradu,kterou já jsem neměla...až před 4 rokama jsem v Hodoníně potkala mladý pár s fenkou čsv,kterou  chovali v bytě.V ten den jsem sedla k pc a začala shánět všechny informace o tomto úžasném plemeni.Asi po 3 měsících jsme se s přítelem dohodli,že si pořídíme štěňátko.Pročítali jsme chovné stanice a nabídky budoucích štěňátek a objevili krásnou Wolfish Witch z Molu Es,která měla být nakrytá...ta ale bohužel nezabřezla.Tak jsme čekali do jejího dalšího hárání a dočkali se.Na štědrý den roku 2011 se narodilo pro mě to nejůžasnější polovlče pod sluncem-můj Eragon Kuklík.V té době už jsem byla ve 3 měsíci těhotenství...všichni(kromě mého přítele a staršího synka)se mě ptali jak to budu zvládat...nějak jsem cítila,že to půjde :) a nespletla jsem se-Erošek byl úžasné psí miminko,které se přizpůsobilo mému těhotenskému a spacímu stavu :-D Byl opravdu zlatý,až na pár roztrhaných plyšáků nic nezničil-možná i proto,že od prvního dne jsme ho učili na kennelku,takže při našich odchodech byl v ní a do dneška ji bere jako svoji odpočívárnu-i když od 4.měsíce života už spával s náma v posteli ;-)Upřímně můžu říct,že mě nikdy ani ve snu nenapadlo,že bych Eru vrátila-asi proto,že je prostě VYJÍMEČNÝ.jsem ten nejšťastnější človíček,že ho mám!!!
Začátečníkům bych toto plemeno určitě doporučila,ale s tím,aby si o něm co nejvíc informací přečetli a nastudovali...podle mě je základ všeho důsledná socializace-když majitel dodrží všechny rady chovatele,tak z jeho mazlíčka určitě vyroste věrný a vyrovnaný pes...a třeba bude taky tak úžasný jako je právě ten můj ♥ ERAGONEK ♥

Hanka, Jirka a Xí od Úhoště

 I zde je veskrze pozitivní zkušenost, kdy neměli problémy - více na http://raksa.certik.cz
Jak ses o plemeni dozvěděla, a jaké bylo tvé první setkání naživo?
Čévéčko vybral táta, potkal ho na netu při hledání hesla „vlčák“:)

Zjišťovali jsme co se dalo o ČSV, a našli jsme si poblíž chovnou stanici „z Molu Es“ kam jsme se pozvali a vyptali na co nás napadlo, a Monika Soukupová nám obětavě na vše odpověděla a své psy nám ochotně ukázala.

Jak sis vybirala chovatele a dal ti dost info do začátku? Pomohl ti?

Opět jsem se jen pasivně vezla:) Táta vybral přes internet, podle toho, jak důvěryhodně na něj webová stránka chovatelské stanice působila. Z těch asi pěti vytipovaných stanic bylo jediné štěně volné „od Úhoště“, takže Rakša na nás tak nějak zbyla. Hanka Kaufmanová byla velice nápomocná jak v začátku, tak pořád:) Sice jsme měli načteno všechno na co jsme přišli, ale ono se vždycky najde něco, před čím vás nikdo nevaroval, a v tu chvíli je skvělé moct se s důvěrou obrátit na někoho, kdo má s většinou takových situací zkušenosti.

Jaké byly nejhorší chvile?

Když omdlívala a nikdo nezjistil proč – v devíti měsících asi čtyřikrát zničeho nic na chvilku omdlela. A pak znovu měsíc po odstavu štěňat, tedy asi v tři a půl letech, se omdlívání ještě jednou vrátilo – dvě omdlení hned po sobě. Teď si myslíme, že to nejspíš bylo způsobeno přechodně rozkolísanými hormony, ale ta nejistota a obavy byly samozřejmě zlé.

Další hrozná chvíle jen nedlouho předtím byla, když nám na jedné veterině chtěli Rakšu kulhající z překotného růstu (juvenilní panosteitis) zbytečně operovat. Je to šok, když s lehce kulhajícícm štěnětem jdete k vyhlášenému ortopedu specialistovi, a on ho rovnou šupne v narkóze pod rentgen a pak vám nad rentgenovými snímky začne vysvětlovat, co je kde nutně potřeba bezodkladně navrtat a rozřezat. Od zřejmě naprosto zbytečné operace Rakšu zachránil jiný veterinář, který místo další narkózy, řezání a pětadvaceti tisíc vyhozených do vzduchu, předepsal několikrát Rimadyl, přestat s neúmyslným překrmováním a pokusit se s neposedným štěnětem o klidový režim, dokud pokulhávání nepřejde. A přešlo, bez nejmenších následků.

Poučení z toho bylo: Krmit štěně v růstu syrovou stravou se musí umět. Veterinární péče je velmi nákladná. Veterinářům důvěřuj, ale když se ti něco nezdá, zajdi si pro druhý názor k jinému.

Úspěchy?

Táta: Nejlepší chvíle je, když s ní jdu navolno v lese za šera, to ona žije nejintenzivněji.

Já: Úžasným zážitkem bylo Rakšino mateřství, jak štěňátka rostla, jak se Rakša proměnila.

Byla chvíle kdy si chtěla psa vrátit? Vše vzdát? Litovala jsi pořízení čsv? Vyčítali ti ho kamarádi/rodina?

T: Ne. Ne. Ne. Ne.

J: My jsme si Rakšu jako rodina pořídili, a i když už s rodiči a Rakšou nebydlím, pravidelně jim ji chodím krást:) A kamarády nepejskaře jsem varovala, že až budu zase donekonečna rozkládat o vlčácích, mají mi bez váhání zacpat pusu a bude klid.
Řekla bys, že si čsv může pořídit začátečník? Na co by si měl dát majzla, co čekat a co by měl splňovat?

Ano může. Co čekat a na co dát pozor jsme rozepsali zdeJedna hlavní vlastnost, kterou by člověk měl mít, je důslednost.


Peťa a Argos s Divokou krví

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12378/12378363_f989a49e31c022a965fe395f0575a865/images/10671320_10203251461915987_4220919232556516065_n.jpg?ver=2
Peťa oproti ostatním není přímo papírově majitelkou, ale je jeho paničkou. Obzvlášť partneři majitelů čsv to mají těžké. A ne jeden vztah toto plemeno nepřežije. Proto jsem ráda, že těmhle dvoum to tak hezky klape a Argosek má tak úžasnou a milou paničku
Když jsem byla na střední škole, pořídila jsem si spolu s bratrem labradorku. Jenomže to byla fenečka na mazlení, potom vyvenčit, dát najíst a to bylo vše. Žádný výcvik, poslušnost, byla to mladická nerozvážnost a tak po čase nebyla chuť ani čas se jí věnovat. Z toho vyplývá, že psa už bych si znovu nikdy nepořídila.Jenomže s novým přítelem přišel i čerstvě pořízený Argosek. ČSV, rasa kterou jsem do té doby neznala, se mi líbil od první chvíle, kdy jsme se na štěně jeli podívat k námi vybrané chovatelce Terce.Terka nám se vším pomohla. Jak s radami do začátku, tak s věcmi okolo výchovy, dokonce jsme dostali i pár věcí do začátku. Což se samozřejmě hodilo, protože naše milé štěňátko, které jsme si přivezli v zimě, bylo většinu času s námi uvnitř domu, takže svou potřebu rád vykonával na podlahu a sprej proti zápachu (aby ho to nelákalo) se velmi hodil :DBěhem prvních pár dnů se z ustrašeného malého štěňátka stával malý krvelačný upírek. Jeho zoubky byly jako jehličky, takže jsme byli pořád poškrábaní. Byl to živel (což je vlastně pořád), který pořád lítal, chtěl si hrát, snažil se vylézt kam mohl, což se mu časem dařilo, protože rostl jako z vody.S Argosem jsme trávili dost času. Když jsme šli do práce, hlídala ho Jirkova mamka. Pořád tedy u sebe někoho měl a tak pro něj bylo těžké jakékoliv odloučení, například když nikdo hlídat nemohl a musel být zavřený doma na několik hodin. To pak člověk přijel domu a našel psíka mezi obrovskou spouští. Začínalo to na rozkousaných a shozených věcech, s jeho rostoucí velikostí ale i například proskočeným sklem či ničením zubů o kotec. Byl na nás závislý a my si uvědomili, že byla chyba ho mít od mala pořád u sebe. Měli jsme ho nechávat zvykat si už od začátku, že bude občas sám. Ale postupem času se to lepší a my doufáme, že až přejde například pubertu, nebo až pořídíme druhého, bude to dobré.Už od začátku jsme věděli, že chceme mít pejska poslušného. Jirka s ním tedy začal chodit na cvičák. Učili se oba dva a šlo jim to. Argos byl šikovný, neustále se zlepšoval. Ale bylo vidět, že toho vlka v sobě má, protože kolikrát si dělal co chtěl (i teď má takové chvilky). Cvičit jsem s ním pak začala i já, protože kolikrát mě neposlechl a mě to štvalo. Teď už ve většině případů poslechne ale pořád je vidět, že jako svého pána bere Jirku a ne mě a to hlavně v situacích, kdy je Jirka poblíž. To se nejdřív podívá na něj jakoby se chtěl zeptat, jestli mě má poslechnout nebo ne (když jde o jídlo, to jde všechno hned i bez Jirky :D). Než mu byl první rok, začal chodit na obrany. Cvičitelé byli ze začátku skeptičtí, že pro to nemá vlohy, protože to není NO ale zmýlili se. Opět ukázal svou šikovnost a nyní se pomalu dostává k zakousnutí samotného figuranta. Cenit zuby to on umí. Hlavně za plotem. Je to výborný hlídač 
Shrnutí: Psa už jsem nechtěla ale Argoska jsem si zamilovala a pryč bych ho nikdy nedala ikdyž je to mazel s ďáblem v těle. Začátky pro mě nebyly lehké ať už z pohledu nové starosti, jeho výchovy, či ničení věcí ale nyní, když už je jeho poslušnost na velmi dobré úrovni, je to hned lepší. Ale nemyslete, i teď má chvilky, kdy zavrčí a my na něm klečíme, dokud se neuklidní. A kvůli tomu všemu, co jsem napsala, bych řekla, že toto plemeno by si měl pořídit člověk, který o tom aspoň něco málo ví a bude na něj mít dostatek času. Přeci jenom je to z části vlk J

Pavla a Envy Lupus Ardor

http://img15.rajce.idnes.cz/d1503/11/11117/11117228_25ea5eeb7417515c61b04d349fde9199/images/envusak.jpg?ver=0
Poprvé jsem ČSV viděla jako malá holka asi v roce 1996 u našeho rodiného známého, byl velice plachý jelikož ho přechozí majitel bil, ale nás jako děti miloval,později utekl a už se ho nepodařilo najít. Na to jsem zapoměla a znovu jsem ČSV objevila až cca před 4 lety kdy mě přitáhl vlčí vzhled,, jeden pán na Flóře měl fenku ČSV, jen co jsem dorazila domů už jsem googlila, bohužel pes byl v té době pro mé rodiče tabu. Až když jsme s přítelem plánovali štěhování jsem řekla: Chci psa, chci ČSV! Narazila jsem na webovky s Divokou krví, kde bylo téměř vše a tak jsem se nemusela ani na nic moc vyptávat a rezervovala jsem si fenku, ta na mě, ale bohužel nezbyla. To jsem obrečela a začala schánět jinou, Terka mi s tím pomáhala a říkala kterou chovku ano a kterou ne, a doteď mi pomáhá a odpovídá na mé trapné otázky Emotikona grin Nikdo volné štěně neměl, až na Slovenku 800 km daleko, ale to bylo jedno, musela jsem jí mít. Od začátku co jsme jí přivezli mi dělala radost, ovšem nejhorší bylo, když na nás jako 4 - 5 měsíční začala vrčet u jídla, nenechala na sebe šáhnout a vše si bránila, cejtila jsem že je to moje vina a snažila se to napravit.Také sme zápasili s močením všude jen né venku, na sedačku, do postele atd, vše co bylo měkké bylo vhodné na počůrání.Další věcí co nezvládala byla samota, tu do těď nemá ráda, ale už je to o moc lepší. Kromě žaluzií a vytrženého lina nikdy nic nezničila! Byla to neřízená střela, ale maloučku a né násilím všechno šlo tak jak má. Nikdy jsem to s ní nechtěla vzdát. Úplně vše změnila, vše se točí kolem ní, jí prizpůsobuju všechno a ona mi vše dává naoplátku zpět. Většina známých si myslí že jsem blázen, můj děda po mě chtěl ať jí vrátím a pořídim si něco lepšího - tím nejspíše myslel labradora Emotikona grin, protože kouše! Ano radostní kouše, protože tu hubičku v euforii neovládá. Myslím že si Čévo může pořídit začátečník, který se musí připravit na to nejhorší a pak bude mile překvapený když to tak nebude Emotikona smile Zbláznila jsem svým nadšením do ČSV i tátu, který si pár měsíců po mě pořídil rok a půl sratou fenku. Před ČSV jsem mělapouze jednoho psa, fenku kterou jsem měla moc ráda, ale to jak miluju Envy a to jaká je povahově je úplně něco jiného Emotikona heart Celý den proleží, pak se proběhne a zase leží, je neuvěřitelně hodná a milující všechno Emotikona grin Chce to ale důslednost, to bych poradila asi nejvíce. Když nechci aby slapa v posteli nesmí tam spát nikdy, ani když je to malá kulička, ani když se smutně dívá

Ondra a Elizabeth s Divokou krví

http://img21.rajce.idnes.cz/d2102/12/12282/12282727_552490afc4ee3f9a63f0976730fd1b39/images/DSC_0762.jpg?ver=2
- jak ses o plemeni dozveděl a první setkání
To vám přesně nepovím od mala jsem se zajimal o armadu a někde jsem narazil i na to že pro ostrahu hranic křížili NO s vlky, ale tou dobou jsem to moc neřešil psa jsme nikdy neměli a neměl jsem ke zviřatum skoro žádný vztah. Ten jsem si začal "budovat" vlastně až když jsem začal jezdit na vandry, kde s nami psu bylo dost a hlavní změna nastala na učňáku, kde jsme měly smečku potulných divadelníků v počtu 15-30 lidí a 5-20 psů, koček, koní, plazů a hmyzu nepočitatelně :-D ňěkde na akcích s těmito lidmy tuším že na nějaké štaci nebo vandru, jsem začal potkavat i čsv, ale o vlastním psovi jsem ještě neuvažoval přeci jen intr a pes to nejde dohromady
- jak sis vybíral chovatele? Dal ti dost info do začátku?
Pomohl ti? Po pár letech v pracovním procesu jsem podědil domek k rekonsrukci a začal jsem přemýšlet o vlastním psovi ani jsem moc nepřemýšlel o rase. A začal jsem hledat jako každý v dnešní době, jsem zaukoloval strejdu googla přečetl co šlo. Prošel všechny weby chovatelů blogy majitelů fb i youtube a začal jsem jezdit po čsv akcích někde tuším v Hořovicích se my podařilo potkat i Terku s Hal.... Reapektivně s Terkou sem se domlouval a na Hal jsem naběhnul na nádraží a ahoj tak jsem tady :-D Ono ja si ani tak nevybral chovku, ale poté co jsem byl na výletě v okolí Plzně s Banchee a Atillou, s jeho obavama z chlapů a ještě většíma z hospodských slunečníků, teda až do bouřky kdy my vylez na hlavu pod hospodský slunečník :-D A po zprávě že by byla volná jejich nehoda bylo jasno majitelka a chovatelka byl jen příjemný bonus. Informace tak těma mně obě zavalili až jsem jen stál a kejval hlavou :-D spíš jsme to řešili operativně když jsem narazil na něco co jsem neznal
- jaké byly nejhorší chvíle a jaké byly uspěchy
 No asi první tři měsíce v kuse, sice jsem měl oproti ostatním prvomajitelům nespornou výhodu čerstvě započaté rekonstrukce domu svépomocí, takže ničení mne nepostihlo tolik, ale beznaděj jsem taky zažil, byly to hlavně noci a rána a vlastně i dny :-D jako první věc co doma malinkatá Eliška udělala, byla loužička na mém jediném polštáři ( měly jsme hotovou jednu místnost na přežívání, s jednou postelí ledničkou a sporákem toť vše) nasledovalo roztrhání bot během hodiny co jsem padnul do komatu, po několika dnech mazlení malé plyšové piraňi několik buďíčků, prohousnutím mého ucha završeného prokousnutím nosu, když jsem zrovna nedával pozor ono prvních pár měsíců z vás opravdu poteče spousta krve protože vaše šťěňátko moc dobře ví, že je roztomilé a bez kousnutí byste určitě nepřežili jinak ve třech měsících věku uměla otvírat dveře vytahnout notebook ze dřezu a pochcat a večer se po náročném dni přitulit a nechat se drbat na bříšku člověk si časem prej zvykne i na šibenici a hlavně zacne přezubovat což znamená epidemii nemoci vlčích zubů ,mně to chytli i brejle ve kterejch jsem nahodou usnul a tou dobou jsme taky přešly ze psi školky na cvičák, což je užasné místo protože, tam má vlče spoustu kamarádů a může cíleně neposlouchat jak páníčka tak všechny okolo potom co vám vlče nechá poslední zoubek ostej jak břitva v ruce ( vždycky to bude špičák protože tím se nejlíp kouše do páníčka) nastane uleva, ale ne na dlouho protože jejich životním posláním je nenechat vás zhloupnout stereotypem, pro změnu začínáme lovit myši, ptáky, vaše palce u nohou. Jinak Eliška neštěká, šťěkla dvakrát za zatím 8 měsíců, ale když potkáme psa, dítě kočárek, opilce policajta, no vlastně skoro kohokoli musí ho prověřit to jest idealně mu olizat uši, kolečka, pistoli na opasku a idealně si i kousnout. Ne každý to má rád a upozornuji že ze začátku nabíráme kilo hmotnosti týdně a v pěti měsících mame sílu vyrazit dveře z pantů (jo byly malinko schnilý) a už začíname vypadat jako vlče a ne lišče. Žerem topory od seker, košťata, boty ,vybuchuji nam polštaře pelíšky a schovavame kusy nepraných držtek páníčkovy pod polštář. Rostem silime a šílíme když přijde páníček z práce a člověk si zvyká čím dál tim víc okoli. Šesteho měsíce nás baví poslouchat pokud není v okolí nic k lovení nebo hraní a zaciname trenovat na svod mladých zkuste povel zuby :-D Jinak člověk ne v te době už naučený dokonale uklízet vyměnil všechny kliky za otočné koule a i tak je sem tam doma překvapko a vlcisko vam zvedne fyzičku. V sedmy měsicich jsme splnili svod na A58OhP1, nosíma si přezďívku malí psychodlak a jsme šťěstím bez sebe protože páníček nenachází po návratu z prace doma pohromu. Aspoň ne vždy a až na amok při spatření role toaletního papiru dobrý. jo a vlk spořádá kilo masa na den teď se nám blíží 9 měsíc a na vodítku ani neprudíme svět kolem sebe a na volno jak kdy, takže paráda a jdeme dál
- byla chvíle kdy si chtěl psa vrátit vše vzdát? Litoval pořízení čsv?
 Ani ne ale sem tam přemýšlím, že bych vzal provaz a šel se utopit na pole - vyčítali ti ji kamarádi rodina? Ani ne, vědí že jsem nikdy nebyl normální , ale ďivili se
- řekl bys že by si čsv mohl pořídit začátečník ?
 Na co by si měl davat bacha? Ale jo, byť jen pod podmínkou, že je odolný odhodlaný nechce couvat a nerozhodí ho pozvracení hezky ohřátými nepranými držťkami, ranní šlápnutí do hovna, pokousany celý člověk hlavně na hlavě a rukou a nesmí lpět na majetku jako trening navrhuji vyspat se zavřenej s fretkou ve spacáku uprostřed prasečáku. ;-)
A nakonec mohu říct snad jen jediné nikdy bych ji za nic neměnil....... Eliško NEEEEEEEEE nekousej my palec

Iva a Elessara Wolf s Divokou krví

http://img15.rajce.idnes.cz/d1503/11/11117/11117228_25ea5eeb7417515c61b04d349fde9199/images/eleska.jpg?ver=0
Jak ses o plemeni dozvěděla a jaké bylo tvé 1. setkání 
Na plemeno Československý vlčák jsem narazila už jako malé dítě. Strašně jsem chtěla pejska a uviděla toto plemeno. Bohužel (bohudík) moji rodiče byli jiného názoru a pořídili mi fenku kokršpanělky.
První setkání bylo naprosto náhodné a pro mě přichystané jako překvapení. Ačkoli bylo trochu hektické, tak jsem byla velice mile překvapena.
Jak sis vybírala chovatele a dal ti dost info do začátku? Pomohl ti?
Co se týče chovatele, tak si nemohu ztěžovat a myslím si, že na lepšího jsem nemohla ani narazit. Informací podal tolik, že jsem z toho ještě týden měla hlavu jako balón :D . Nicméně má nervy ze železa a s čímkoliv si nevím dodnes rady, tak se na ni mohu obrátit, aniž by jsem měla obavy z její reakce a za to jsem jí velice vděčná.
Jaké byly nejhorší chvíle? Úspěchy
Jelikož mám ještě další čtyři čivavy, tak nejhorší chvíle byla začlenit dalšího člena smečky. Povedlo se to docela lépe než jsem čekala. Ale tím nejhorší chvíle určitě neskončily :D, už nepočítám roztrhané plyšáky, snědené maso, které nebylo pro ni a vůbec nemluvím o své peněžence, kterou si vyhlídla...
Za úspěch považuji procházky bez vodítka a krásné spolužití stále se všemi čtyřmi čivavami :D
Byla chvíle, kdy si chtěla psa vrátit? Vše vzdát?
Ano...ta chvíle tu opravdu byla. Nastalo to dne, kdy jsem otevřela oči a od začátku dne všechno špatně. Hromádky a loužičky jsem přestala počítat.... roztrhané kapesníčky – taky dobrý, ale co se týče oblečení mi to už tak vtipné nepřišlo. Dále to pokračovalo polštářem, ze kterého zbylo už jen peří po celém pokoji a mezi hromadou toho nepořádku na mě koukal jen její čumák s výrazem, jaký je to pašák...
Litovala jsi pořízení csv? Vyčítali ti ho kamarádi/rodina
Ačkoli mě stojí hodně nervů, tak jsem nikdy nelitovala, že to „telátko" mám doma. Chvíle s ní jsou nenahraditelné a vždy mi umí vykouzlit úsměv na tváři.
Rodiče ani kamarádi nikdy nebyli proti tomuto plemeni. Rodiče se k tomu postavili velice krásným postojem – Ty sní budeš žít. Nakonec i táta, který ze začátku měl k vlčici respekt, si ji velice oblíbil a smí mu zalehnout i gauč. Mamina jí milovala od chvíle, kdy ji viděla a nemá ani neměla s ní žádný problém. Nakonec mi umazlují vlčici sami od sebe 
Řekla by jsi,ze si čsv může pořídit začátečník a na co by si měl dát pozor? Co čekat, co by měl splňovat ?
Nevím, zda-li na tuhle otázku odpovědět jednoznačně. Dneska si může pořídit psa kdokoliv, ale nervy a trpělivost má už jen pár jedinců. Tohle plemeno může být velice nebezpečné, ale zároveň z něho může být výborný rodinný společník.
Pozor by si měl dát začátečník hlavně na to, aby mu ČSV nepřerostlo přes hlavu a hlavně to s ním jen tak nevzdal.
Splňovat by měl pouze to, že v některých chvílích by měl umět napočítat do deseti, ačkoliv nervy pracují na plné obrátky 
Doporučila bych při tomto plemeni dbát na bezpečnost (někteří lidé reagují na toto plemeno stylem „Pozor agresivní VLK“).


Iveta a Cyrio u Molu Es


Jednou oblíbenou příhodou tradovanou v naší rodině je ta o tajemné psici, fence Zorině, které všichni říkali “šedovlk”. Pravděpodobně nešlo o čisté ČSV, ale o křížence, který ale podědil všechny “zlé” vlastnosti čévéček. Nekontrolovatelně lovila sousedovic drůbež, a v podstatě vše, co ji prošlo kolem boudy. Takže měla na svědomí i několik zvídavých koťat. Ničila všechno, k čemu se její zuby dostaly. V době, kdy rodiče tuto fenku vlastnili jsem nebyla na světě, neviděla jsem ani žádné fotky, ale historka o divokém “šedovlkovi” se mi vryla hluboko pod kůži. Já jsem svoje dětství trávila po boku německých ovčáků, kteří hlídali dědův vesnický dvorek. Psy jsem milovala celé dětství, vždycky jsem se těšila na letní prázdniny, až budu moct dědovo NO venčit, hrát si s ním, spát s ním, jíst s ním.
Rozhodnutí pořídit si vlastního psa přišlo až v dospělosti. S přítelem jsme se po čtyřletém vztahu rozhodli pořídit si pejska. Začalo velké zjišťování, co vlastně chceme za plemeno. První volbou u mě byl právě NO. Jenže čím víc jsem se na plemeno dívala, tím méně se mi líbilo. Další volbou byl Bílý švýcarský ovčák, uchvátili mě svým vzhledem, ale stejně jsme pátrali dál. Nakonec jsem si vybavila onu historku o “šedovlkovi” a rozhodla se začít víc koukat na Československé vlčáky. Od začátku nám bylo jasné, že pokud štěně, tak jedině s Průkazem původu. Začali jsme sledovat různé chovatelské stanice, načítali jsme informace (Terky web nám byl v tomto směru opravdu velmi nápomocný). Zjišťovali jsme jak mnoho pozitivních věcí, tak i velmi negativních, které mohou při soužití s ČSV nastat. Nejvíce nás děsilo, abychom si nevzali příliš bázlivé štěně, protože bázlivost byla vlastnost, která nás odradila od BŠO
Nakonec jsme si vybrali chovatelskou stanici “z Molu Es”. Kontaktovali jsme Moniku Soukupovou a domluvili se na návštěvě. Monika nám byla od začátku velmi nápomocná, všechno trpělivě vysvětlovala, i když to už musela říkat tolika zájemcům před námi. Ukázala nám svou smečku, pomazlili jsme si štěňátka. Při první návštěvě jsme ještě uvažovali, že navštívíme i jiné CHS. Po několika hodinách strávených u Moniky doma, kdy s námi otevřeně mluvila o všech možných potížích, které mohou při soužití s ČSV nastat, nám bylo ale stále více jasné, že si vezmeme štěňátko právě od ní.
A tak jsme si na sklonku roku 2013 domů přivezli maličkého československého vlčáčka. A i přes plno informací, které jsme dostali, začala ta pravá sranda.
Cyrio byl jako štěně celkem divoký. Rád kousal do rukou, do nohou, velmi divoce si hrál. Jediné co na něj pomáhalo bylo hodit se do naprostého klidu a hru zklidnit. To se snáz říká, než udělá, takže jsme měli ze začátku okousané ruce, poškrábané nohy.
Venku byl Cyrio snadno ovladatelné štěně. Nikam neutíkal, následoval nás při každém kroku. Jedinou jeho negativní vlastností bylo zkoumání naprosto všechno, a to skrze tlamu. Takže veškeré odpadky strčil do huby. Nedopalky, plastové kelímky, igelitové sáčky (má na kontě jeden sežraný a následně vyzvracený na veterině).
Jinak byla ale radost s ním chodit ven. Bydlíme mezi dvěma velkými parky - Stromovkou a Letenskými sady. Sem jsme denně chodili na procházky, hráli si s pejsky, potkávali nové lidi, nové pachy. Cyrio cca do roka chodil všude na volno. Jeho “následovací” pud byl tak silný, že ani v rušných ulicích nebylo většinou potřeba ho mít na vodítku. Nebylo to “štěně-samorost”, které by se příliš vzdalovalo a prozkoumávalo svět “na vlastní pěst”.
Jelikož bydlíme relativně v centru Prahy, od malička jsme měli možnost ho zvykat na všechny možné způsoby dopravy - autobus, tramvaj, metro, vlak. Dnes s dopravními prostředky nemá absolutně žádný problém. Nejméně oblíbenou má cestu autem, ale i tu zvládne, pokud je to nutné.
S přibývajícím věkem jsme si říkali, jak je Cyrio úžasný, že ani v roce ještě nemachruje na pejsky, hraje si s každým, případně se podřizuje. Stále jsme měli v hlavě myšlenku, že to tak asi nezůstane věčně, ale pořád jsme si říkali “co kdyby”.
Skutečně k tomu i u nás došlo a Cyrio kolem osmnácti měsíců začal víc pejsky svého věku a pohlaví řešit. S fenami zůstal naštěstí plně nekonfliktní dodnes, ale pejsky si vybírá. Dokáže vyjít se staršími, většími a silnějšími psy. Těm je ochoten se podřídit. Ale jakmile se potká se stejně starým psem, má tendence vyjasňovat si svou pozici. Takové chování mu absolutně netolerujeme a snažíme se, aby byl schopen druhého psa aspoň ignorovat. Hrát si už ale nebude. Pokud se venčíme s pejsky, košík je u nás samozřejmostí.
Se Cyriem jsem absolvovala základní výcvik poslušnosti na cvičáku. Bohužel ani mě ani jeho cvičení poslušnosti zase tak moc nebaví, takže úspěchy ve sportovní kynologii jsme na čas odložili a třeba se k tomu aktivně vrátíme, a nebo taky ne. V tomto případě plně přijímám zodpovědnost jakožto ten druhý konec vodítka. Pobíhání po cvičáku prostě není moje parketa.
Důraz kladu hlavně na “provozní” poslušnost a každou procházku si něco málo základního pocvičíme. To znamená běžné povely, co potřebuji. Základem je pro mě přivolání, které je samozřejmě také nejobtížnějším cvikem. Neříkám, že máme přivolání 100%, ale pokud reaguji dostatčeně včas, pak předejdeme všem konfliktům. A pro to jedno procento máme košík.
Další důležitou věcí je pro mě klidné chování ve městě, mezi lidmi, v hospodě. Právě v hospodě je nejdůležitější povel “zapluj pod stůl”, který Cyrio ovládá bravurně. Mnohdy ani personál neví, že má v podniku psa.
ČSV jsem si pořídila hlavně jako parťáka na výlety. Nejde mi o chov ani výstavy. Přestože je pro mě Cyrio nejkrásnější pes, na výstavě jsme byli jednou a není to aktivita pro nás.
V čem jsme se ale opravdu našli (ehm, tedy spíše já) jsou dlouhé výlety. V letošním roce jsem se už konečně odhodlala a přihlásila jsem se na oficiální dogtrekkové akce. Zatím pouze v kategorii MID a TUR (takže trasa max padesát km), ale už jsme přihlášeni na dva LONGY a máme za sebou třídenní pochod (něco málo přes 100 km). Zvládli jsme spaní v přírodě, takže snad máme natrénováno a této sportovní aktivitě se budeme věnovat čím dál více.
Cyrio není typ psa, který by šel do všeho po hlavě. Umí být hodně akční, ale pouze pokud ho něco opravdu baví. Navíc žádná aktivita ho nebaví moc dlouho. Ani procházky. Ty mají také své limity. Na treku jsem zjistila, že Cyrio není vyloženě vůdčí typ, ale mnohem raději jde v závěsu za jiným psem či člověkem. Není to ani bláznivý tahač a rozhodně se nepředře. Ale je mi tím nejlepším parťákem, jakého si můžu přát.
Pokud někdo uvažuje, že si pořídí ČSV jako prvního psa, vůbec bych ho od toho neodrazovala. Spíše naopak. Nový majitel se mnohem snáz čévéčku přizpůsobí a zařídí si život podle něj. Nebude na něj zkoušet aplikovat žádné “osvědčené” metody, které mu fungovaly na předchozích psech. Bude reagovat pohotově a řešit věci za pochodu. Naučí se svého psa číst a rozumět mu. Základem je určitě dobrá socializace, vystavovat psa všem možným situacím. Psa motivovat a odměňovat za žádoucí chování. Nežádoucí chování pak eliminovat, ale ne přehnaně trestat. A další důležitou věcí je mít dobrého chovatele, který vždy rád poradí a o svůj odchov se zajímá.
V případě, že byste se chtěli dozvědět víc o tom, co Cyrio dělá a jaký je, můžete nás sledovat tady: https://cyriowolfdog.wordpress.com/


Libor a Eron Tawy

Já jsem čévéčko poprvé potkal na cvičáku, kam jsem chodil strašit tehdy ještě s belgičákem. Život se potom trochu zamotal, v původním domově zůstal belgičák a já odešel. No a za pár let jsem si říkal, že si pořídím konečně psa co bude opravdu můj. A rozhodoval jsem se, rozhodoval, jestli belgičáka nebo čévo, až jsem se domluvil s Marošem že mě vezme k Tawákům se podívat na jejich aktuální vrh. Stejně jsem měl rád vlčí typy, belgičáka jsem měl tervíka grise, takže proč jít na půli cesty, když můžu až tak říkajíc ke zdroji. No slovo dalo slovo, po týdnu se jim jedno štěně vrátilo, nestrávilo u nich ani hodinu a už jsem si Erona vezl domů :) Tedy jak je vidno, chovatele jsem nijak internetově nezkoumal, dal jsem na rady kamarádů a musím říct, že se mi to vyplatilo. Měl jsem kliku jak sviňa, „zbylo“ na mě nejhezčí štěně z vrhu a Tawáci mi rádi kdykoliv poradili a pomohli. Třeba uklidnili, když jsem vyšiloval, že si Roník pčíkl :D
Nejhorší chvíle? No s Ronym asi když neřád v pubertě chodil zkoušet co si na mě může dovolit, metodou „vychčiju se ti do postele a co s tím uděláš.“ A nově s Alfou když mi udělala na dědině průser jak Brno. A úspěchy? No přece že z Ronyho vyrostl nádhernej a velkej pes:) Tu a tam nějaká ta výstava a první krytí :)

Vrátit? Ne, proboha, přece nevrátím svého psynáčka. Jsem na ty neřády možná trochu moc fixovanej, ale dělám pro ně první poslední a obrazně řečeno, i kdybych já měl chroustat tvrdej chleba, tak vlčáci musí mít maso :)
Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval. Je to živel, je to chodící pohroma, ale miluju je a už nikdy nebudu chtít jiný psy než čéva. Koneckonců, čévéčko je jako tetování. Člověk má jedno a už už pomalu přemýšlí o dalším. Takhle se u mě ostatně objevila Alfa Avabil. Znal jsem její příběh, viděl jsem jak vypadá a jak strádá když nemá pána, takže jsem Tawákům řekl, že uvažuju, že bych si ji od nich ze záchranné stanice vzal. No a jednoho jarního dne na mě zazvonili že Alfu vezou na zkoušku, jak si bude s Roníkem rozumět. A už neodjela :) Naši z nich byli trochu nesví, ale nakonec uznali, že ve svým domě sám sobě pánem jsem a že je to moje věc a nakonec to dopadlo tak, že za mnou ještě jezdí obtěžkáni kostmi a kuřecími skelety a berou si oba šediváky na výlety :)
Čévo si začátečník pořídit může, dokonce bych i řekl že je to občas lepší než nějakej ostřílenej veterán co má za sebou X němců nebo belgičáků, protože začátečník nebude dělat haura a bude poslouchat, co mu chovatel říká :)
Jen je třeba počítat s tím, že čévo je plný energie a že je inteligentní. Inteligentní až do té míry, že je vyčuraný jak díra do sněhu, takže je nutno očekávat trvalý intelektuální souboj, kdy majitel nastavuje mantinely a čévo v nich neustále hledá fyzické díry či právnické kličky, které by se daly využít k nějakému tomu povyražení či přilepšení na denním jídelníčku. Čévéčko totiž nelze mít jako takové napůl občasné hobby. Čévo je záležitost na plný úvazek, když jsem si ho pořídil tak některé věci pro mě už zůstaly navždy zapovězeny, protože nejsem ten typ co šoupne psy na týden ke kamarádům a odjede si opékat špeky na kanáry. Ovšem je to více než kompenzováno dalšími možnostmi, které se mi s čévem otevřely, spousta nových známých a kamarádů, spousta čévéčkářských akcí. Vezmu-li to kolem a kolem, čéva mi život obohatily v míře vrchovaté.

Ovšem, pokud člověk není ochoten se mu plně věnovat a celý svůj život uzpůsobit tomu, že má doma pakovlka, nebude to pro něj to pravé ořechové.
Na závěr jednu univerzální moudrost: „Prchající šedý zadek nikdy nevěstí nic dobrého!“ :)


Martina s Farrah Sotis


Toto plemeno jsme si vybraly pro naši lasku k vlkům.Predtim jsme měli NO.Manzel jezdil s Vetamixem a tam viděl čsv. A zamiloval se. Pak jsme chtěli čtyřnohého kamarada a bylo nám jasné,že to nebude nikdo jiný než čsv. Chovatelskou stanici jsme si vybrali Helenku Hubáčkovou,ale maminkou naší lásky Farrah Sotis byla Cesii Sotis od Domči Mikolášové.Od obou jsme věděli jak klady tak i zápory,ale v tu chvíli už jsme byli zamilovaní až po uši a přesvědčeni všechny zápory zdolat.Jistě,že to ze začátku nebyla sranda,ale zase díky tomu jsme se s tímto plemen zbližovaly čím dál tím více.A ptáte se na nejhorší chvíle?Nejhorší chvíle nebyly rozkousané tapety,hodiny a hodiny učení a podobně.Ale nejhorší chvíle byla tehdy když jsme o ni přišli.Takže i ty jinak nejhorší chvíle byly ty nejkrásnější.Ještě za jejího života jsme si vzali Falca Sotis jejího brášku.A protože už asi nemůžeme být bez tohoto nádherného a tajemného plemene tak jsme si od Jarušky Smištíků pořídili Jean Grey Střípek snů a je parťačkou i Falkouškovi.Nikdy jsme neuvažovali o vrácení,počítali jsme s tím,že to jednoduché nebude a navíc když se narodily děti,také jsme neuvažovaly je odložit a vrátit někam.Prostě jsme byli a jsme rodina všichni.Jistě na cvičáku ti kdo měli NO to plemeno odsuzovali,samozřejmě ne všichni.Ale nás to jen posilovalo v tom jim dokázat jak mooooc se mýlí.Nikdy jsme nelitovali,že jsme si zamilovaly toto plemeno.Ano je jiné ,ale o hodně krásnější,tajemnější no prostě lásky.Abych se nedotkla jiných plemen tak to myslím tak,že s nimi je každý den opravdu nový,protože každý den vás něčím novým překvapí.Kdežto NO jsme také milovaly ,ale život byl s nimi o proti čsv trošku nudný,ale také byly úžasní.Neměla bych problém s tím,aby si to pořídil začátečník,neboť i my byly.Ale musí tomu dát lásku a otevřít své srdce a věřte,že už je odtamtud nikdy nedostanete.Proto si čsv pořídil i náš syn Jiří Dvořák Bamboochu Wolfdog Bohemia,další zlatíčko naší rodiny.Přejeme každému ,aby poznal tu krásu tohoto plemene.


Kačka a Caspian Vlčí tlapka

http://img17.rajce.idnes.cz/d1703/10/10612/10612887_322d623ad74aaa6261b3a3f8ff9bb881/images/DSC_0367.jpg?ver=2

Poprve jsem setkala s Csv v Prazske Zoo. Prochazel kolem nas pro mne tenkrat jinej Ovcoun nezli jsem do posud znala.A tak se nedalo zeptat co ze je ten velky krasavec vlastne zac.No a tim muj veskery zajem o toto plemeno skončil.
Chovatelé si vybrali me :)A ja jsem za ne rada za obe jak Za Terez tak za Moniku. Obe me spolehlive zvedali telefon kdykoli jsem mela "problem",protahli me tou tezkou cestickou zacatecnika, ktery si vzal jiz odrostle zviratko, co dela hlavne a jen bordel a tak dal...Do dnes a hlavne k Tereze se obracim pro radu pokud neco nevim neznam nejde.Vzdy je mi vyhoveno a napomocno...
Me nejhorsi chvile a uspechy. No tech chvil s Casinkem byla spousta. Jako kazdej jinej byl ničitelem,utěkařem a hlavne geniem. Dost casto jsem o nem tvrdila ze mit na krku povesene klice odemkne si barak sam.
Nejtezsi chvilka vsak nebyla kvuli zlobeni. Prisla kdyz mu byla ponechana podnajemniky na zahrade lahev se savem a ten muj hlupoun ji rozkousal. Ten strach zda ho to neotravi nebo nepolepta. Strach ze se tomu vasemu drobkovi neco prihodi a nebude to dobre,to je nejhorsichvilka kterou jsem si prosla....
Zda jsem chtela Casinka vratit a vzdat se...
Tak tenhle vyber jsem nemela.Brala jsem si ho proto ze jsem mu chtela pomoci.Proto aby tu s nami byl a zil.Vratit ho nebylo kam.Takze ne tenkrat s nim ne.Samozrejme ze ze mne dost casto padala misto slova ja te vratim ,slova ja te zabiju a jestli ne ja tebe tak zabijes ty me protoze mi klepne 🙂.On vazne zlobil a dostkrat me privedl i k slzam.A tim to jsem  se dostala k predesle otazce o uspechu.Muj nejvetsi uspech je to ze jsme to vse zvladli i prez me neznalosti k tomuto plemeni.Ze mam tet neuveritelneho partaka ktery dostal rozum a dela mi uz je a jen radost
Porizeni si csv a zda mi ho nekdo vycital...Ne nelitovala a nelituji.Naopak mi jeden byl malo a tak jsem okruh techto chlupacu ve sve rodine trochu zvetsila :)Vycitky ...Tak jiste asi jako u mnohych znas.Nastesti ne u rodiny nebo spis mam stesti  ze v me rodine jsou jen deti a tem velim ja 🙂 Stiznosti prisly ze stran sousedu a podnajemniku. Samozrejme za blbosti jako vyti a knuceni ze zacatku nez si u nas Casinek zvykl a prestal truchlit.
Zacatecnik a Csv. Co na to rict.Tenhle pes je pan pes. Potrebuje jiny pristup. Je chytry vynalezavy. Dokaze majitele neprijemne zamestnat i prekvapit.Jste chytri,odolni,trpelivi vyrovnane povahy.Mate dostatek casu a chut travit ho prevazne se svym psem.... 

Josef a Nio Grey Střípek snů


Vždycky jsem chtěl československýho vlčáka, ikdyž jsem dříve měl jiné psy, po čévéčkách jsem neustále pokukoval. To jak a proč přeskočím, byl by to zcela jiný příběh a skočím až do toho momentu kdy jsem seděl mezi malými krokodýly kteří po mě občas šlapali občas kousali a já měl obrovskou výsadu, vybrat si jako první svého psa. Jak už to u mě bývá zvykem, opět to dopadlo přesně naopak než jsem zamýšlel. Jeden vlček se do mě zakousnul a už si mě nechal, no a jeli jsme domů. Kolega to odřídil, já psa na klíně. Cesta, odpoledne i večer proběhl celkem v pohodě, ještě noc šla… spal jsem se psem v pelechu, no a tady idyla končí… Nio se rozhodl, že rozkouše všechno co je v jeho dosahu, od gauče, přes koberec, roh stolu, kabely, po moje ruce, nohy, nos… no naprosto všechno. Celkem jsem počítal, že budou čévéčka trošku dravější a nějaké info už jsem dopředu měl a několikaletou zkušenost se psy, ale takovéhle tornádo jsem naprosto nečekal. Celý týden, než jsem musel jít do práce, byl neustálým bojem o pozice, ale to vlastně ikdyž v jiné daleko sofistikovanější formě probíhá doposud. Po příchodu z práce, mě doma čekalo překvápko. Celá předsíň, kde jsem Nijouna nechal, byla pokálená do metrové výše – to naprosto bez přehánění - a tak to jistila cesta do OBI pro dlaždice na obložení předsíně. Dlužno dodat, že pro něj nebyl a není problém sundat si bábovku z více než dvoumetrové kuchyňské skříně, než jsem pořídil dětské pojistky na lednici a mrazák, mnohokrát když jsem ho neuhlídal vlezl i tam. Pak se rozhodl že vyhoříme a začal otáčet knoflíkama u sporáku, zrovna když tam stál plastový kýbl od masa – no a párkrát to pak zopakoval. Vtípky, co mi připravoval a ještě někdy připravuje na přivítanou když ráno dojdu ze služby, bych mohl zásobit mnoho čísel jakéhokoliv humoristického časopisu… Když na to koukám zpětně po více než dvou letech, tak se nad tím zasměju, ale tehdy to nebylo úplně lehký. Na druhou stranu mi to vynahrazoval sám sebou, jeho neskutečnou empatií a přítulností když bylo nejhůř.. Musím zodpovědně říct, že to s ním bylo a někdy ještě je docela těžký a ve srovnání s jinými psy – to vlastně nejde srovnat. Tohle plemeno mě naprosto vykolejilo a prověřilo moje dovednosti a trpělivost, ale nikdy bych neměnil a šel do toho zas.


Lucka a Artemis sDk

S československým vlčákem jsem se poprvé setkala asi ve svých patnácti letech, kdy jsem začala cvičit s německou ovčandou Betty, kterou jsem zdědila po svém dědovi. Zrovna jsme šli na stopy a mezi ostatními byl pán s čévečkem. Bylo na úvaze s košíkem a každý si udržoval odstup. Zaregistrovala jsem ho, ale tím můj zájem opadl. Mé další setkání proběhlo, až o pět let později. S Terkou jsme se seznámili úplnou náhodou a jen díky tomu, že jsem chtěla nějaké fotky s „vlky“. Narovinu, byla jsem překvapená z jejich chování a svým způsobem mě velmi fascinovali. Možná i tím, že jsou „podobného“ typu, myslím tím podobnou stavbou, jako německý ovčák, u kterého mě velmi odrazovali zdravotní problémy a ubírající exteriérový směr kaprovitých zad. S Terkou jsme se skamarádili a já začala zjišťovat o plemeni více. Později jsem i pomáhala čas od času pohlídat Ciri s Ebi a pomalu si plánovala pořízení štěňátka.

Osud tomu chtěl jinak. Před Vánoci 2016 se Terce vrátila Artemis a tak jsem občas vypomáhala a vzala si jí k sobě. Terka s Kačkou hledali pro Miu nový domov, ikdyž kdyby to bylo jen trošku možné nejraději by si jí sami nechaly. Já si furt trvala na svém, že chci štěňátko a né dospělého psa. Ani si teď nevybavuji za jak dlouho se vše změnilo, ale moc dlouho to netrvalo. Mia si mě i mého tátu obmotala okolo tlapiček. Vánoce jsme s tátou slavili společně s Falcem a Miou, naším vánočním dárkem.

Vše jsem si malovala růžově, realita byla jiná. Nechci tím říct, že by to bylo něco hrozného, jednalo se spíš o prkotiny, teď už to přiznat můžu, ale pokud si člověk říká, že má zkušenosti s jinými plemeny, je to v některých ohledech na škodu. U mě tomu tak bylo. Představovala jsem si něco jiného a můžu jen děkovat bohu, že je Mia bezproblémové čévéčko a v mnoha věcech jsem měla práci usnadněnou tím, že už jí někdo předmnou vychovával. A další díky patří Terce, jakožto chovatelce. Byla tu vždy, když jsem řešila blbosti, uklidňovala mě a radila jak jen mohla. Věřím, že mě měli plné zuby, ale stejně tu pro mě byly. To je to co pomůže člověku překlenout pocit, že dělá něco špatně. Člověk, který vás uklidní. Člověk, který vám poradí. První měsíc jsem měla stavy, že dělám vše špatně, že to nezvládnu a přitom se vážně jen jednalo o prkotiny.

Asi nejhorší okamžik pro mě byl, když jsem se vracela ze školy. Byla jsem 160 km daleko od domu a volal mi soused, že Mia utekla. Naštěstí v tu chvíli už jí měl u sebe a jen jsem furt přemítala, kudy se mohla asi dostat ven. Mia proskočila oknem a naštěstí nezranila sebe ani mého druhého psa. To byl pro mě nejhorší okamžik, ikdyž teď je to vtipná historka o tom, že trénuje na casting, kdyby znovu zase začali natáčet komisaře Rexe v šedivém kožichu. :D

Občas poslouchám ze strany táty, že to byla chyba, že jsme si jí vzali, ale potom přijdu domu a vidím, jak se můj tatík válí s tím „hrozným a strašlivým“ psem po zemi. Jindy s ní leží v posteli a když jede z nákupu, pro mě tam nic není, ale psíkům jede pomalu plná igelitka s krčky, srdíčky, křidélky či jinými pochutinami. Ano, je mi vyčítána, ale vím jistě, že by tu naší vlčůzu nedal. 

Ohledně pořízení čsv. Myslím, že u tohoto plemene je výhodou být začátečník než člověk, který má zkušenosti s jinými plemeny. Pokud si člověk dá tu práci a bude se informovat od lidí, kteří čsv mají, je člověk na dobré cestě k pořízení jakovlka. Myslím, že u mě byl ten problém to, že jsem měla předtím ovčáky, protože prostě některé věci fakt nikdo jiný než šedivci nevymyslí. Takže to můj začátek s bezproblémovou fenkou kazilo. Ikdyž jsem si myslela, že bych štěně zvládla, tak přiznávám, že v tu dobu bych to nezvládla. Mia přehodnotila můj pohled, přístup a vnímání. Neříkám, že jsem teď na štěně připravená, kdo ví jestli člověk někdy může být připraven. :D Musíte předvídat i to nejhorší, furt je lepší varianta prevence před nemožným, než neštěstí. Nikdy nebudete mít psa, který má 100% poslušnost, ale budete mít úžasného parťáka. Neříkám, že čsv neposlouchá. Poslouchá, ale po svém.  Změní vám to život. Mě to život změnilo a k dobrému. Mám úžasnou „vlčí“ parťačku, Falík má šedivou kamarádku a patříme do velké jakovlčí rodiny.  A jak říká Terka: „Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt!“